Povinná vojenská služba by měla smysl. Jenže paměť nejde vymazat
Ještě před koncem svých funkčních období se ministryně obrany a náčelník generálního štábu stihli pohádat. Ukazuje to možná nejen na spor mezi dvěma osobami, ale v širším kontextu na rozdíl v pohledu vojáka a političky na úlohu armády ve společnosti.
Když náčelník Karel Řehka prohlásil, že „Jediný, komu skládáme účty, je naše vlast,“ znělo to hrdě i skandálně zároveň. Otevřel tím totiž onu nezodpověditelnou otázku, zda se voják musí podřídit každému rozkazu. Zvlášť při vědomí, že ministři, prezidenti, premiéři a další ústavní činitelé přicházejí a odcházejí. Samozřejmě v řadě armád smí, pokud by tím došlo k porušení zákonů či předpisů. Dokonce tomu tak bylo formálně i v Československé lidové armádě před rokem 1989. Ale to je trochu jiná píseň.
Na jednu stranu je pravdou, že instituce, jejichž představitelé nejsou voleni, zpravidla požívají větší důvěry lidí než politici. Zároveň ale ti politici jsou prostě volení, čímž jejich rozhodování získává legitimitu.
Pro veřejnost je ale asi důležitější, že za sporem mezi politiky a vojáky se táhne diskuse o tom, jak armádu posílit. Konkrétně, zda se nevrátit k povinné vojenské službě. Pro vojáky to asi bude jednoznačné. Samozřejmě, že by to bylo dobré. Přičemž ale podmiňovací způsob má dvojí význam. Nejen, že by to bylo dobré, kdyby politici souhlasili. Ale také, kdyby armáda měla dost kasárenských a výcvikových prostor, školitelů a peněz.
Pro politiky se až na výjimky zdá tato myšlenka nepřijatelná. Důvody se většinou objevují jen tak mimochodem. Především, že by šlo o nákladnou záležitost. Nebo, že chybí ubytovací a výcvikové kapacity. Kupodivu, veřejnost tak jednoznačně odmítavá není. V průzkumech se zcela pochopitelně vyjádřili proti hlavně mladí, kterých se to akutně týká. Ale u starších lidí je to rozdělené a například v anketě na Novinky.cz se „pro“ vyjádřilo přes polovinu účastníků z celkového počtu 1667. Což na průzkum není rozhodně malé číslo (i když samozřejmě nepůjde o representativní vzorek napříč populací).
Ne každý mladý určitě tuší, že se zánikem povinné vojenské služby nezanikla branná povinnost. Nikde se přitom moc nediskutuje na téma, k čemu je povolaný branec bez výcviku. U aktivních záloh ten základní trvá šest týdnů, a ještě jejich členové pravidelně chodí na další, kratší cvičení, která dohromady zaberou až měsíc z roku.
Z tohoto pohledu by asi krátkodobá vojenská služba přišla víc než vhod. Ne pakárna na dva roky. Ale krátkodobý intenzivní a lidsky důstojný výcvik. Konec konců v Evropě se počet zemí s nějakou formou povinné služby blíží desítce. A nejde jen o státy jako Turecko či Ukrajina, nebo neutrální Švýcarsko, ale i ty pobaltské, Švédsko či Finsko.
Reálný odhad nákladů ale asi neexistuje. Už jen proto, že není jasné, o čem by se vůbec hovořilo. Pět let starý odhad okolo 20 miliard se týká jen těch startovacích.
Ale pak je tu druhá věc. Určitě by bylo těžší zavádět něco takového v zemi, kde ještě dnešní ani ne padesátníci mají v paměti vzpomínky, jaká byla vojna pakárna. A hlavně jak ponižovala lidi a co vše, včetně šikany se na ní dělo. Je zajímavé, kolik mladých má iluze o období před rokem 1989, ale pokud jde o vojnu, znají od svých otců dost děsivých varování. A co s těmi, kteří by z důvodů náboženského či jiného přesvědčení (třeba, že nemohou žít bez dlouhých vlasů či nalakovaných nehtů) odmítli? Neskončilo by to tak, že by byl konečně dostatek nemocničních zřízenců, ale lidí ve výcviku dál minimum? Ať tak či onak, zatím to na povinnou vojnu vážně nevypadá.