Hospodářský růst je super! Ale může rychle i skončit
Je skvělé, že se zatím nenaplňují černé scénáře vývoje ekonomiky. Měli bychom toho ale využít, a ne se tím chlácholit.
Růst českého HDP minulý týden překvapil i optimisty. Meziročních 2,7 % ve třetím čtvrtletí vypadá v rámci celkové evropské mizérie a pesimismu skvěle. Hned se také objevily komentáře, že nová vláda to bude mít lehké, spokojenost lidí poroste a také příjmy rozpočtu. Takže bude na výdaje.
Tak jednoduché to ale zase není. Kromě toho, že jde zatím jen o předběžný odhad, podle Českého statistického úřadu růstu sice napomohly i investice a zahraniční poptávka, primárně ale spotřeba domácností. Je to zvláštní, když vidíme, kolik lidí se neustále nestačí divit nad cenami v obchodech. Úplně šokující je neutuchající poptávka ve stavebnictví, kde je leccos oproti období před pár lety klidně i na dvojnásobku.
Spíše než ze statistik, z pouhého rozhlížení se kolem sebe může jeden člověk nabýt dojmu, že společnost se polarizuje čím dál víc. Na ty, kterým je cena obědu v restauraci jedno, a na ty, kteří už do nich nechodí. A tak, zatímco tržby ve službách rostou, další a další hospody a restaurace zavírají.
Nelze také přehlédnout, že roste státní dluh. A to nejen u nás! Sice růst HDP trochu rozmělní jeho poměr vůči tomuto ukazateli, nicméně rizik, že příští vláda nebude konsolidovat ani tam mizerně, jako ta současná, tu je. Navíc, právě problémy s dluhem ohrozí poptávku v Evropě. Francie se dvakrát po sobě v krátké době dočkala snížení ratingu, což už je poměrně vážné varování.
Tak tedy růst. I když mnohem nižší, jak je vidět i napříč Evropu, nabízí se první otázka. Nakolik je (opět?) tažen dluhem? Neboť v řadě evropských zemí zřejmě podobně jako u nás většinu dospělých živí stát. Tou druhou otázkou je další vývoj energetiky a emisních povolenek. Zatím to vypadá, že se spekulanti nového systému lekli. Zatím. Kéž by to vydrželo.
Tou třetí je dusivý tlak regulace, který navzdory všem proklamacím neustále přitvrzuje.
Ekonomický růst není špatná věc. Vede k možnostem inovovat, snižovat státní dluhy, investovat, reformovat… je ale otázkou, zda vydrží a zda ho využijeme. Bohužel v tom druhém jsme do jisté míry závislí na celé Evropě. Ta se sice třese, ale zatím z hlavní linie šněrování našich životů do předem definovaných škatulek a linií moc neuhýbá.