Mír nebude, ani kdyby se podepsal
Jak už naznačil kolega Roman Pospíšil, šíří se skepse po světě, že Putin o žádný mír s Ukrajinou nestojí. Je to skepse zcela oprávněná. Rusko, historicky potvrzeno, mírové smlouvy neumí, nebo je nedodržuje. Neboť, historicky potvrzeno, mír není jeho státním zájmem. Tím je ovládnutí, zábor, okupace. Není tomu jinak ani v případě Ukrajiny.
Co má Rusko v plánu barvitě v dubnu 2022 vylíčil v ruské státní tiskové agentuře RIA její komentátor Timofej Sergencev. Prezidenty Porošenka a Zelenského v nich označuje za nacisty a fašisty, ukrajinské obyvatelstvo za bandu kolaborantů. „Denacifikace je nezbytná, když významná část lidí – pravděpodobně většina – byla ovládnuta a vtažena do nacistického režimu v jeho politice,“ píše mj. Sergencev. „Všechny organizace, které se spojovaly s praktikováním nacismu, byly zlikvidovány a zakázány. Na vině je však kromě vrchnosti i značná část mas, což jsou pasivní nacisté, spolupachatelé nacismu. Podporovali nacistickou moc a oddávali se jí. Spravedlivé potrestání této části populace je možné pouze jako nesení nevyhnutelných útrap spravedlivé války proti nacistickému systému, prováděné s maximální péčí a diskrétností ve vztahu k civilistům. Další denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, které je dosahováno ideologickou represí (potlačováním) nacistických postojů a přísnou cenzurou: nejen v oblasti politické, ale nutně i ve sféře kultury a vzdělávání. /…/ Doba denacifikace nemůže být v žádném případě kratší než jedna generace, která se musí narodit, vyrůst a dospět v podmínkách denacifikace. Nacifikace Ukrajiny pokračovala více než 30 let, počínaje přinejmenším rokem 1989, kdy ukrajinský nacionalismus obdržel legální a legitimní formy politického vyjádření a vedl hnutí za ‚nezávislost‘ směrem k nacismu. Název ‚Ukrajina‘ zřejmě nemůže být zachován jako název žádného plně denacifikovaného státního útvaru na území osvobozeném od nacistického režimu. Lidové republiky nově vzniklé v prostoru osvobozeném od nacismu by měly a budou vyrůstat z praxe hospodářské samosprávy a sociálního zabezpečení, obnovy a modernizace systémů podpory života obyvatelstva. /…/ Denacifikace jako cíl speciální vojenské operace v rámci této operace je sama o sobě chápána jako vojenské vítězství nad kyjevským režimem, osvobození území od ozbrojených příznivců nacistů, likvidace nesmiřitelných nacistů, dopadení válečných zločinců, zajetí válečných zločinců a vytvoření systémových podmínek pro následnou denacifikaci v době míru.“
Tomuto vývoji, napsal Sergencev, silně napomáhaly evropské země a USA, které obviňuje z rasismu a z něj plynoucí nacifikace Ukrajiny. „Denacifikace tedy nemůže být provedena kompromisem, na základě vzorce typu ‚NATO – ne, EU – ano‘. Samotný kolektivní Západ je tvůrcem, zdrojem a sponzorem ukrajinského nacismu, /…/ zatímco západní banderovské kádry a jejich ‚historická paměť‘ jsou pouze jedním z nástrojů nacizace Ukrajiny. Ukronacismus přináší světu a Rusku ne menší, ale větší hrozbu.“
Do toho se dočítáme, tedy letos, v době intenzívní diplomatické činnosti, jež má vést k ukončení ruského tažení do Ukrajiny, jak byl západ málo empatický a jak západní Evropa šudintu Rusko neustále podceňovala. Přední americký politolog Barry Posen akceptuje bezpečnostní obavy Ruska jako oprávněné. Dochází k závěru, že válka Vladimíra Putina proti Ukrajině byla válkou preventivní. Zdůvodňuje to slovy, že kdyby ruský prezident býval čekal ještě delší dobu, strategická situace by se byla mohla dále změnit v neprospěch jeho země. „Západní politikové by se měli soustředit na politická a diplomatická jednání o ukončení zničující války na Ukrajině. Měli by podle něho usilovat o nalezení stabilních poválečných bezpečnostních vztahů s Ruskem, aby se další válka takovéhoto typu už neopakovala,“ cituje Posena Jan Eichler, vysokoškolský učitel, VŠ Ambis Praha.
Rusko je stále členem OSN a Rady bezpečnosti (juj!), ve které má právo veta, a s velkou empatií hlasuje či vetuje společně s diktátorskými režimy, například s Čínskou lidovou republikou. Další otázka je, co jsou to „stabilní poválečné bezpečnostní vztahy s Ruskem“.
V roce 1994 Rusko v Budapešti podepsalo mnohostrannou dohodu o jaderném odzbrojení Ukrajiny. Za to měla tato dohoda přinést záruky bezpečnosti Ukrajině (a Bělorusku a Kazachstánu). Jedinou zemí bývalého Sovětského svazu, vlastnící jaderné zbraně (jadernou velmocí), zůstala Ruská federace.
Podařilo se jí podmanit Bělorusko. Ne Ukrajinu, kde od listopadu 2013 do února 2014 probíhaly v Kyjevě demonstrace proti tehdejšímu prezidentu Viktoru Janukovičovi za jeho odmítnutí přihlásit se do EU a naopak následovat Bělorusko. Téhož roku v březnu jaksi vypukly „národnostní spory“ ve východních částech Ukrajiny ve jménu její denacifikace a „došlo“ k obsazení Krymu Ruskem, zdůvodněným fašistickým a rasistickým utlačováním tamního ruského obyvatelstva. Ve světle komentáře Sergenceva se vyjasňuje často citovaná historka, že byl Majdan organizován a financován imperialistickými státy a jejich pomahači.
Když posléze Rusko v únoru 2022 zaútočilo na Ukrajinu, její prezident Volodymyr Zelenskyj požádal západní země o vojenskou podporu. Po úmorných jednáních ji obdržel, velice skromnou a zdrženlivou, ale přece nějakou. Také pár starších stíhaček tam bylo. Ale hlavně důrazné školení, že s nimi nesmí létat moc vysoko a střílet moc daleko, aby rusáčkovi náhodou něco netrefil. Za situace, kdy Rusové z vlastního území útočili na civilní objekty Ukrajiny.
Když i tato empatie západních zemí ukázala se jako nedostatečná, Vladimír Putin se dočkal empatie Severní Koreje. Poslal její vojáky do předních linií na ukrajinské území. Empatií mají plnou polní.
Od počátku 90. let se s Ruskem čile obchodovalo. V srpnu 2012 se země stala členem Světové obchodní organizace (WTO). Předtím i poté západní společnosti v Rusku také vydatně investovaly. Od těžby a zpracování nerostných surovin přes automobilový průmysl až po karbanátky v housce. Načež se ruský prezident Putin rozhodl zabavit podíly zahraničních firem, některé vyvlastnit, jiné v obavách z dalšího vývoje je prodávaly za symbolický 1 rubl.
O bezpečnostních zárukách pro odzbrojenou Ukrajinu (Putinova podmínka) se bude intenzívně jednat. Ale kdo a jak tu bezpečnost zajistí? Nemohou to být vojska žádného západního státu, protože za přítomnosti armád rasistických, fašistických a nacistických západních zemí by nebylo možné plynule dokončit mírovou denacifikaci Ukrajiny.
Rusko je politicky licoměrný, úskočný a prolhaný stát. Vladimír Putin, než byl zvolen prezidentem, byl v těchto dovednostech školen a trénován na špičkové úrovni. To je nutné zvážit při jakémkoliv jednání a jakémkoliv podepisováním jakéhokoliv protokolu s ním.
Nejsa politolog ani vojenský stratég, přesto celkem chápu, že nad Ruskem nelze zvítězit vojensky a ani je nelze vystrnadit z Ukrajiny podobně, jako byl před léty Saddám Husain vytlačen z Kuvajtu, aniž by se to nezvrhlo v mezinárodní, možná i globální průser. Je ale možné a nutné zesílit proti Rusku sankce. Je možné Rusko vyloučit ze společnosti slušných zemí, dodržujících mezinárodní smlouvy, pravidla a slušnosti. Počínaje OSN.
A Rusy vyloučit ze všech prostředků veřejné hromadné dopravy. Nejsou tu na tancích, jako před 57 lety. Ale… co když jsou tu jen na dovolené?