Centrální banky zásadně mění kurs

Významné cedulové banky tento týden projevily významný obrat ve svých měnových politikách. Britská Bank of England zvýšila sazby o 0,5 proc. bodu. Od amerického Fedu analytici očekávají, že hodí zpátečku v březnu. Prezidentka ECB Christine Lagardeová ve čtvrtek signalizovala, že o inflaci a úrokových sazbách začíná přemýšlet. Pročež se objevily názory, že v červnu by ECB mohla zvýšit základní sazby na euro z nuly na 0,1 procenta. Jistý posun nastal také u naší ČNB, ale to si necháme na závěr.

Ve výše zvoleném výrazu „významný posun“ nehledejte tentokrát žádný humor. Centrální banky od finanční krize v roce 2008 byly vedeny snahami udržet v chodu bankovní systémy, podpořit finanční, zejména akciové trhy a nedopustit hospodářskou recesi. V evropském případě ještě neposlat předlužené členské státy měnové unie do bankrotu. Tak tedy bezmála 13 let zadělávaly na problém, o němž teď začínají uvažovat, že by jej měly začít řešit.

Ten problém není nový ani neočekávaný. Záporné nebo nulové úrokové sazby a výkupy špatných aktiv, tak zvané kvantitativní uvolňování, materialisticky řečeno tištění nekrytých peněz, nutně inflaci muselo stvořit. Přes další mechanismy se ale přelévala do investičních aktiv, typicky akcií a nemovitostí. Ekonomiky i předlužené státy díky tomu fungovaly a řadové občany to moc nebolelo. Ti, co měli úspory v akciových fondech, to mohlo i celkem těšit.

Ale když se to přežene, když se s tím včas nepřestane, inflace přeteče do „běžného života“, do dodavatelských a co nevidět i do spotřebitelských cen. Před tím ekonomové varovali a velice trefně už před několika lety to popsala Markéta Šichtařová slovy: „Inflace je jako kečup. Pořád s tím třesete, pořád nic, a pak to vychrstne všechno najednou.“

Takže to chrstlo a obyvatelstvo začíná mít obavy. Růst životních nákladů je pro něj větší nejistota, než růst HDP nebo nezaměstnanost, znehodnocování vkladů a úspor na důchod už je i pro něj viditelné. Emisní banky, jakkoliv jsou instituce nepolitické a nezávislé, musejí tuto společenskou změnu reflektovat. Jednak proto, že očekávání inflace ještě více inflaci rozpumprdlíkuje. Jednak proto, že případný z toho plynoucí lidu hněv už spadá do jejich agendy. Země, jejichž občané se začnou zabývat pořadatelstvím demonstrací, protestů, stávek a reformací, zpravidla nemívají pevnou měnu.

K jestřábnosti ČNB mají výše citované banky ještě docela daleko. Ale už jen to, že prezidentka ECB Christine Lagardeová nezopakovala svou mantru, že inflace je jen dočasná a banka s tím nic dělat nebude, poslala evropské akciové trhy ve čtvrtek do červených, index STOXX 600 ztratil 1,8 procenta. Deklarovala také, že od března přestane tisknout nové peníze. Pročež euro výrazně posílilo vůči dolaru. Oslabily i burzy na Wall Street, a nejen kvůli propadu Facebooku.

Také naše Česká národní banka mění názory. Ne tak radikálně, jako ECB. Bankovní rada ČNB začala „uvažovat“ už loni v říjnu a také konala. Inflace u nás byla výrazně vyšší, než inflace eura. Ale předpoklady se odvíjely od letošní celoroční inflace do 5 % s tím, že v první části roku může dosáhnout i 10 procent. Guvernér Jiří Rusnok signalizoval, že základní úrokové sazby by mohly inflaci dorovnat, tedy dospět k 5 procentům. Nyní už se v prognózách cituje celoroční průměr 8,5 procenta. To znamená, že by v příštích několika týdnech i měsících mohla vyskočit hodně nad 10 procent. Nastane velké leknutí, ale Rusnok zatím své předsevzetí neodvolal. Ono trochu zdrženlivosti neškodí. Tak, jak se inflace dokáže sama přiživovat, tak se umí také sama zklidnit. A zbrklost nesvědčí cedulovým bankám, ani jejich důvěryhodnosti, ani celé ekonomice.