Deindustrializace Německa je fakt, píší ekonomické instituty
Německá vláda oficiálně připustila, že německá ekonomika se v roce 2024 bude zmenšovat druhý rok po sobě. Podle ve středu 9. října prezentované vládní podzimní projekce by měl HDP letos klesnout o 0,2 procenta po poklesu o 0,3 procenta v roce 2023. Naposledy zažila německá ekonomika takové období hospodářského poklesu v letech 2002 a 2003.
Průměrný růst HDP Německa byl v období 2012 až 2022 jen 1,2 %, přičemž dva následující roky recese tuto bilanci ještě významně zhorší. Podobně jako tehdy se ekonomické faktory překrývají se strukturálními slabinami, jak vysvětlil médiím vicekancléř, ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck (Zelení). Zcela brutální změnou prochází zejména průmysl. Pýcha německé ekonomiky a současně energeticky náročná odvětví jako chemický a ocelářský průmysl se doslova pere se situací, kdy skončily dodávky levného ruského plynu. Německý automobilový průmysl zaostal v přechodu na e-mobilitu a za konkurencí hlavně z Číny. Německá společnost se těžce potýká se stárnutím, na které masová imigrace nejenže nenalezla recept, ale v případech prudce rostoucí kriminality páchané sociálně ve společnosti složitě začleňovanými běženci se stala rozbuškou nespokojenosti vyjádřenou ve volební podpoře krajní pravice.
Za své zářijové kampaně po severozápadním Německu měl ministr Habeck také online povídání s voliči, které zaznamenal portál Neue Osnabrueck Zeitung. Ministr za Zelené požádal Němce o pochopení, že všechny jeho plány budou stát miliardy a zdražují život občanům. Podle jeho slov vláda zelenou tranzici energetiky „nestaví na jedno volební období“ a „ani na deset let“, ale „na dvě až tři generace“. V důsledku toho se nedá očekávat, že by se náklady umořily po deseti nebo patnácti letech. To by nás „zabilo“, zdůraznil Habeck. Chtěl se proto vydat cestou dlouhodobějšího státního předfinancování.
jde o prodloužení splatnosti dluhů, které nasekali současní politici
Abychom správně porozuměli Habeckovým slovům, jde o prodloužení splatnosti dluhů, které nasekali současní politici, na bedra budoucích generací Němců. To se zejména týká nákladů na výstavbu nových přenosových a distribučních sítí, která si kvůli stále většímu a již obřímu (160 GW!) instalovanému výkonu solárních a větrných zdrojů vyžádá do roku 2040 investice na 500 miliard eur (12,5 bilionu korun), další desítky miliard eur spolyká jejich řízení za využití umělé inteligence. Tyto náklady se vláda kancléře Olafa Scholze, Roberta Habecka a ministra financí Christiana Lindnera pochopitelně bojí promítnout do již nepřijatelně vysokých cen elektřiny a chce je splácet na dluh budoucnosti. V Německu se přitom mluví o možnosti „odbrzdit“ dluhovou brzdu, která všechny vlády v Berlíně zavazuje nepřekročit roční deficit státního rozpočtu vůči HDP ve výši 0,35 procenta. Na brzdu rasantně loni na podzim šlápl Spolkový ústavní soud, když zakázal vládě přesunout z mimorozpočtového covidového fondu 60 miliard eur na klimatická opatření. Pro změnu tohoto ústavního zákona ale musí hlasovat 2/3 poslanců Bundestagu, což nevypadá pro současnou vládu nadějně.
Německo investovalo přímo a v podobě dotací od roku 2000 do dekarbonizačního procesu na 700 miliard eur (17,71 bil. Kč) a podstatně snížilo své emise CO2, každé další procento ale bude o to těžší, protože už vláda naráží na nespokojenost občanů a podnikatelů. Německo bylo vždy drahé místo k životu, ale dohánělo to produktivitou svých špičkově vzdělaných a skvěle placených pracovních sil a obrovským objemem exportu. Ale s cenami za elektřinu a plyn, které několinásobně překračují konkurenci v USA a ještě více v Číně, v kombinaci s chybějícími kvalifikovanými lidmi a rostoucí byrokracií, se průmyslové stanoviště Německa začíná vyprazdňovat.
Berlínská vláda poněkud nesourodě tvořená na jedné straně sociální demokraty SPD Olafa Scholze a rovněž velmi levicovými Zelenými Roberta Habecka a současně propodnikatelskou liberální FDP Christiana Lindnera se v minulých třech letech snažila velmi nevyzpytatelnou finančně-dotační intervenční politikou stimulovat ekonomiku. Ve skutečnosti ji dále zatížili a přispěli k paralyzující nejistotě, která zpomaluje investice a způsobuje, že soukromá spotřeba jako podstatná složka HDP navzdory rostoucím reálným mzdám sotva poroste. Také projedená budoucnost, na kterou symbolicky ukázalo zříceni mostu Carolabruecke v Drážďanech (zprovozněného za komunismu v roce 1971), poukázalo na chátrající a podfinancovanou infrastrukturu země. Ve společné studii zveřejněné v květnu Institut německé ekonomiky IW a Institut pro makroekonomii a ekonomický výzkum přidružený k odborům odhadl dodatečné investice potřebné pro zanedbanou veřejnou infrastrukturu, včetně silničních, železničních a energetických sítí a také škol, na 600 miliard eur (15 bilionů korun) pro příštích 10 let. Tato suma zahrnuje 39 miliard eur na dálnice a 177 miliard eur na komunální infrastrukturu (zejména školy a silnice).
Spolková vláda v konfrontaci s touto situací přijala komplexní balíček opatření k posílení německé ekonomiky. Cílí na zajištění dostatku kvalifikovaných pracovníků a zvyšuje vládní investice. Berlínská vláda chce mít na tapetě zvláště snížení byrokracie. Samozřejmě vládní koalice nezapomíná, že na konci září 2025 se v Německu konají parlamentní volby. A proto také „už příští rok“ slibuje růst ekonomiky o mírných 1,1 procenta (přední ekonomické ústavy mluví o maximálně 0,8 %). A pokušení předvolebními dárky si naklonit voliče, kteří již z naprosté většiny v průzkumech vládu kancléře Scholze odmítají, je příliš velké.
Ovšem už do schváleného balíčku opatření házejí koaliční strany vidle. Od příštího roku by nezaměstnaní jako příjemci dávek byli odměněni částkou 1000 eur, pokud nastoupí do zaměstnání a zůstanou v něm aspoň rok. Proti tomu se postavil kancléř Scholz, když řekl, jak se mají cítit tvrdě pracující Němci, kteří takový bonus nedostávají. S ohledem na rostoucí díru v zajištění penzí v důsledku stárnutí populace vláda v Berlíně s tzv. novým penzijním balíčkem mj. zvýší odvody na zákonné penzijní připojištění. Ostatně největším problémem je díra státního rozpočtu, kdy v plánovaném deficitu 51,3 miliardy eur (1,3 bilionu korun) při navrhovaných státních výdajích na rok 2025 v objemu 488 miliard eur (12,4 bilionu Kč) chybí na krytí výdajů dalších 12 miliard eur (asi 300 miliard korun). Přitom daňové příjmy hrozí být nižší a sociální výdaje, tedy pro SPD nedotknutelná posvátná kráva, by mohly být proti plánu naopak vyšší.
Ministr hospodářství Habeck v konfrontaci se stále horšícím stavem německého automobilového průmyslu měl 23. září online konferenci s bossy tamních automobilek. Ani zelený ministr nemohl klíčovému resortu německé ekonomiky nepřislíbit podporu. Ale nebyla blíže specifikována, natož dohodnuta. Úvaha o novém zavedení „šrotovací“ prémie, kdy by po odevzdání starého vozu se spalovacím motorem a nákupu nového elektrického auta získal zákazník bonus/slevu ve výši až 6000 eur (přes 150 000 korun), ovšem naráží na německou ústavní dluhovou brzdu a prázdnou státní pokladnu. Tyto bonusy proto vláda loni v prosinci ze dne na den zrušila a výsledkem je meziroční propad prodejů e-aut na největším evropském trhu asi o 40 procent. Spíše asi Habeck a jeho kolegové uvažují o tom, že podniky by si mohly za nákup elektrického auta snížit základ daně v prvním roce až o 40 % z ceny vozu. To by při extrapolaci na situaci roku 2023 připravilo státní rozpočet o 6 až 7 miliard eur. Byl by to svérázný dárek, ale až pro novou vládu, kterou podle předvolebních průzkumů příští rok na podzim má ambici vést konzervativní blok opozičních stran CDU/CSU.
hospodaření automobilek zdevastují pokuty do pokladny Evropské komise
Habeck rovněž šéfům automobilek slíbil, že se zasadí o brzkou revizi nových limitů pro emise CO₂. Generální ředitel Mercedesu Ola Källenius vysvětlil, že splnění emisních požadavků podle plánu již od roku 2025 by vyžadovalo náhlé zvýšení podílu elektromobilů ze současných 10 na 25 procent z registrací všech nových automobilů, což není reálné. V opačném případě zdevastují hospodaření automobilek pokuty do pokladny Evropské komise ve výši mnoha miliard eur za překročení limitu 93,6 gramu CO₂ na 1 km, přičemž každý gram CO₂ navíc změřený z flotilového prodeje aut příslušné značky znamená pokutu 95 eur. Ministr ale varoval, že nelze „automaticky předjímat, že budeme moci snížit [emisní] cíle“, protože je to celounijní program.
Šéfka německého Svazu automobilového průmyslu Hildegard Müllerová v rozhovoru pro televizní stanici NDR prohlásila, že výroba automobilů v zemi již není konkurenceschopná. Podle ní jsou na vině náklady na energii, přebujelá byrokracie a mzdové náklady. Německo prosperuje díky exportu, tři ze čtyř v Německu vyrobených aut se vyvážejí, což podle Müllerové znamená, že 70 procent pracovních míst v autoprůmyslu závisí na exportu automobilů. „Musíme přijít s více než jen slovy znepokojení,“ řekla Müllerová . Politika v této zemi „…vždy bojuje pouze proti symptomům, a ne proti příčinám“. V ekosystému elektromobility potřebuje podle ní Německo levnější ceny elektřiny a dostupnější systémy nabíjení.
Nad znepokojivou situací největší evropské ekonomiky se rovněž zamyslely přední výzkumné instituty v čele s Německým institutem pro hospodářský výzkum (DIW). Jak uvedly, globální trend snižování emisí CO2 patří ke klíčovým faktorům, které snižují výhled růstu největší evropské ekonomiky. „Vedle oslabení konjunktury působí na německou ekonomiku také strukturální změny,“ prohlásila Geraldine Dany-Knedliková, vedoucí oddělení prognóz a hospodářské politiky berlínského DIW. „Dekarbonizace, digitalizace, demografické změny a pravděpodobně také silnější konkurence firem z Číny vyvolaly procesy strukturálních úprav, které tlumí růstové vyhlídky německé ekonomiky,“ napsala v tiskovém prohlášení DIW.
Ještě závažnější je ale následující stanovisko, v němž se spojily vedle berlínského DIW dále mnichovský Institut pro hospodářský výzkum (Ifo), rakouský Institut pro hospodářský výzkum (WIFO), kielský Institut pro světové hospodářství (IFW) Leibnizův institut pro hospodářský výzkum z Halle (IWH) a vídeňský Institut pro vyšší studia (IHS): „Přestože ceny zemního plynu a elektřiny opět významně klesly, začíná být zřejmé, že energie v Německu bude pravděpodobně v blízké budoucnosti dražší než před energetickou krizí, a to v dlouhodobém horizontu učiní německé energeticky náročné výrobní závody méně atraktivní ve srovnání s mezinárodní konkurencí.“ Výzkumné hospodářské instituce upozornily, že výroba energeticky náročných průmyslových odvětví v Německu je aktuálně zhruba 15 % pod úrovní roku 2021. Zmíněná energetická krize pravděpodobně povede k poklesu podílu zpracovatelského průmyslu na HDP, zatímco podíl služeb poroste.
Instituty konstatovaly, že deindustrializace Německa se stala faktem. Proto „…bychom se neměli zaměřovat pouze na podporu průmyslu, ale také na podporu růstu produktivity v sektoru služeb. Celkově nevidíme žádný ekonomický důvod pro cílení na specifický podíl průmyslu, přestože deindustrializace ve smyslu poklesu podílu zpracovatelského průmyslu na celkové přidané hodnotě pokračuje.“
Když český čtenář sleduje výše uvedené údaje o německé ekonomice, nemůže nepostřehnout, do jaké míry se principy hospodářských problémů Německa shodují s českými. Je snad v kontextu Česka jako subdodavatele našeho západního souseda reálná prognóza ministerstva financí z letošního srpna, že HDP Česka letos poroste o 1,4 procenta? Německé a rakouské hospodářské instituty považují úpadek německého průmysl za fakt, přičemž české strojírenství stále funguje jako konsignační sklad německé ekonomiky nebo výrobce polotovarů. Jestliže výrobky Made in Germany (s českými díly) přestávají být konkurenceschopné, jak je daleká a vůbec reálná cesta k tolik opěvovanému masivnímu exportu produktů s vysokou mírou přidané hodnoty v řadě zemí světa s dosud neznámou značkou Made in Czechia?
