Příspěvek na péči se nezvýší, ministr financí to neumí kontrolovat
Ministerstvo financí zamítlo návrh na valorizaci příspěvků pro nemohoucí lidi v domácí péči. Argumenty, jimiž ministerstvo své rozhodnutí zdůvodnilo, byly vybrány ze slovníku floskulí.
Ministr financí Zbyněk Stajnura vyjádřil obavy, že zvýšení příspěvku by mělo negativní dopady na státní rozpočet. I když nejrůznějších dopadů do rozpočtu je řada téměř nekonečná a tato fráze už má hodně ošoupané lokty, je to jediná relativně věcná poznámka, která zazněla.
Mluvčí ministerstva financí Stefan Fous již dříve prohlásil: „Skutečné využití příspěvku nikdo nesleduje ani nekontroluje. Příspěvek tak často může fungovat jako přilepšení k příjmu domácnosti.“ A zcela nedávno další mluvčí ministerstva Petr Habáň sice připustil, že úřad „…je připraven jednat o koncepčních změnách v příspěvku na péči.“ Ale hlavně s jeho „…rozčleněním podle míry vyžadované péče tak, aby se příspěvek mohl navýšit těm skutečně potřebným. Současně trváme na tom, že musí být zajištěno lepší zacílení a efektivnější využití příspěvku tak, aby směřoval výlučně do zajištění kvalitní péče. Jsme přesvědčeni, že na zajištění adresnosti sociálních dávek mají zájem všichni daňoví poplatníci, z jejichž daní se hradí.“
Příspěvek je určen právě na přilepšení příjmu pečující domácnosti
Ministerští úředníci si neuvědomují, že mnoho těch nemohoucích a potřebných lidí je postiženo fyzicky, ne duševně. Fous například nemá pravdu, že využití příspěvku nikdo nekontroluje. O příspěvek se musí žádat opakovaně, zas a znovu, schvalují jej revizní lékaři. Příspěvky pak směřují výhradně a pouze postiženým. Jsou určeny právě na přilepšení příjmu domácností, ve kterých nemohoucí lidé žijí a jejichž příslušníci se o ně starají na úkor vlastních výdělečných aktivit. (Ale samozřejmě také a především všech ostatních aktivit, které bývají v jiných rodinách zcela běžné.)
Příspěvek je rozdělen do čtyř kategorií podle stupně závislosti postiženého na cizí pomoci. Kdo do kterého stupně přináleží rozhodují revizní lékaři. V nejvyšším stupni úplné závislosti příspěvek činí 19 200 Kč měsíčně. Už od roku 2018.
Kdybychom si to přepočítali na nepřetržitý třísměnný provoz 30 dní v měsíci, odpovídá to odměně 26,70 Kč na hodinu. Kdybychom připustili provoz dvousměnný, dává to 35,60 korun na hodinu. V tom je zahrnuta strava, zdravotnické pomůcky, hygienické potřeby, pronájem lůžka či pokoje (jako náklady na bydlení; i když se většinou jedná o postižené rodinné příslušníky, neberme to jako cynismus, ale čistě jako kalkulaci), platby za profesionální zdravotní personál, který postiženého musí navštěvovat (ty se zvyšovaly letos v lednu), aj.
Minimální mzda pro letošní rok činí 17 300 korun za měsíc, to dělá 103,80 na hodinu. A je to jenom mzda. V roce 2018 to bylo 12 200 korun měsíčně. Za pět let se zvýšila o zaokrouhlená 42 procenta. Nebo jiné srovnání: průměrný důchod letos činí 20 216 Kč měsíčně. To je čistého, příspěvku na péči se to více blíží. Před pěti lety to bylo 12 435 korun. Letos jsme tedy o 63 procenta výše. Můžeme ještě počítat s tím, že opečovávaná osoba celým svým starobním průměrným důchodem přispěje pečovateli na péči. Pak jeho odměnu vylepší na 54,80 Kč, respektive 73,10 Kč na hodinu. V méně ideálním případě je opečovávaná osoba nezletilá, po úraze a podobně, takže pobírá nejvýše důchod invalidní. S jeho výpočtem už je to složitější, ale průměrná výše se pohybuje kolem 9000 Kč měsíčně.
Stát, který je normálně ochoten či nucen valorizovat nejen důchody, ale také platby za stavbu dálnic, odměny ajťákům, daně, poplatky, pojistné, platy soudců, dotace, návratnost, oprávněný zisk a kdeco, je sužován obavou, aby se při devítiprocentním propadu reálných příjmů obyvatel nezneužívala valorizace na domácí péči o invalidy, když to prý nikdo nekontroluje.
Nabízí se řešení, dokonce úsporné. Ministr Stanjura může rozpustit celý ten zbytečný aparát revizních lékařů a dalších kontrolních těles. Sám osobně se může vypravit na návštěvy do rodin pečujících o nemocné a adresně kontrolovat, zač je příspěvek utrácen.
Po vzoru bývalého ministra zemědělství Zdeňka Nekuly. Ten se kdysi z jara rozhodl „podívat se na ceny maloobchodních řetězců“. Svět hospodářství tenkrát předpověděl, že bude muset chodit do samoobsluh okukovat cenovky v regálech. K našemu údivu tak zakrátko opravdu učinil. O několik týdnů později rezignoval.
