Rozpočtová rada volá po vyšších daních
Už je to tu zas. Národní rozpočtová rada varuje, že takhle to dál s veřejnými rozpočty nejde. Sekera, a hlavně tendence k jejímu prohlubování je už taková, že to nevyřešíme bez zvýšení daní a změn v zákonech.
Rada je orgánem bez pravomocí. Nicméně sestává z poměrně renomovaných ekonomů a její hlas je odborníky vážen. Aktuálně ji vede bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl. Sice je dočasně jen dvoučlenná, nicméně její stanoviska navazují na linii, kterou zastávala i v předchozím tříčlenném složení.
Jde o nezávislý orgán s vysloveně odborným záběrem. V tom je její výhoda i problém. Nemá totiž žádnou zvláštní zodpovědnost. Což je ale právě i ona určitá výhoda: může ukazovat na jednu stránku problému poměrně nekompromisně, aniž by musela brát v úvahu to či ono.
Protože volat po vyšších daních teď, kdy se nejedna firma i domácnost hroutí pod tlakem cen zní jako turecká politika jen s opačným znaménkem. V zemi hvězdy a půlměsíce totiž bojují s vysokou inflací nízkými úrokovými sazbami. Zvýšení daní v Česku by všem ještě víc zasolilo.
volat po vyšších daních teď, kdy se hroutíme pod tlakem cen, zní jako turecká politika
Dlouhodobě má ale rada samozřejmě pravdu. Z jednorázového vysokého deficitu během tzv. covidu se stalo opakované hospodaření s vysokými schodky. Když premiér Petr Fiala říká, že rozpočtová nerovnováha je dědictvím po předchozí vládě, nelze než přitakat. Kabinet převzal státní finance ve stavu nastartovaných výdajů a do toho přišlo vše to, co řešíme pořád dokola.
Tak jako u jiných věcí ale i tady platí, že vláda jen zdůrazňuje, jak situaci vážně vnímá. Ale že by alespoň nastínila nějaký plán, to ne. Možná se bojí reakce nespokojených. Možná vnímá, že odbory by mohly zase přivézt do Prahy autobusy protestujících, kdyby jen naznačila, že se dál nebude moci rozhazovat plnými hrstmi. Možná.
Vláda jen zdůrazňuje, že situaci bere vážně. Plán řešení nepředstavila
Rada očekává, že by nás v horizontu pouhých několika let mohl potkat náraz na dluhovou brzdu. Apokalypticky zní následující věta ze zprávy ČTK: „Od 30. let bude vlivem stárnutí populace nárůst veřejného dluhu tak razantní, že jej vzhledem k výši dluhové služby bude obtížné financovat, varuje rada.“
Dál ČTK uvedla: Strukturální deficit, který je klíčovým ukazatelem pro vyhodnocení situace českých veřejných financí ze střednědobého pohledu, se aktuálně pohybuje okolo tří procent HDP. „Strukturální deficit, který vzniká bez ohledu na to, zda se ekonomice daří nebo ne, aktuálně činí zhruba 220 miliard korun. Takto hlubokou střednědobou nerovnováhu bohužel nevyřeší pouze ekonomický růst, ale jsou nutné také aktivní kroky vlády vedoucí k úpravě jak příjmové, tak výdajové strany rozpočtu,“ uvedl předseda rady Mojmír Hampl.
Dodejme jen, že ona zmíněná tři procenta, jsou maximum povolené – ale taky opakovaně mnoha zeměmi porušované – Paktem stability.
Daně snížilo zrušení superhrubé mzdy
Jen stojí za připomenutí, že z iniciativy Andreje Babiše (osobně na základě návrhu předloženého ve sněmovně) a za podpory ODS došlo od letoška ke zrušení tzv. superhrubé mzdy, a tím i ke snížení daní pro zaměstnance. Zvláště pak pro ty vydělávající více.
Dluhová brzda je pak ustanovením zákona, které říká, že když deficit rozpočtu dosáhne 55 % HDP, musí vláda začít brutálně šetřit, aby jej snížila. Řekněme si na rovinu, že řada zemí je na tom mnohem hůř. Taková Francie se dlouhodobě pohybuje nad 100 %. Ale to neznamená, že je to dobře.
Ztrácíme velkou výhodu
Česká republika léta až desetiletí osciluje někde kolem sedmého místa v Evropě z hlediska nejnižšího zadlužení. To je paráda, ale neznamená, že teď můžeme státním financím pustit žilou. Za prvé bychom přišli o jednu z mála obrovských výhod, které naše ekonomika má. Včetně hrozby zhoršení ratingu a tím i zdražení půjček. Za druhé bychom si zhoršili situaci ve chvíli, kdy se na nás řítí demografická krize už poměrně evidentně (zatímco doposud ji mnozí popírali, teď na ní upozorňují snad všichni ekonomové).
Takže vláda bude muset řešit kvadraturu kruhu, pokud to myslí s budoucností země vážně a zodpovědně. Což se ale u politiků možná už ani nepředpokládá.
