Poučení z krizového vývoje: Vietnamci mají jedinečnou příležitost
„Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci.“ Tento známý citát, vláčením po novinách již značně ošoupaný, bych si dovolil aktualizovat. „Nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci za draho.“
Na vysvětlenou uvedu zkušenost získanou osobně a potvrzenou malou anketou mezi známými. Zakoupíte značkovou vycházkovou obuv u věhlasné české obuvnické značky. Na prošoupání podrážek těm botám stačilo 6 měsíců. Podobně dopadly sandály a kraťasy: zhruba 5 měsíců. Můžete zboží reklamovat, můžete si zanadávat, každopádně jste ale v tu chvíli bos.
Ve víru silné inflace a s nejistotou v týlu, kolik v příštích měsících ještě zaplatíte za bydlení, energii, dopravu a jiné nezbytnosti, pořídíte těch pár havarovaných kousků poněkud levněji s vědomím, že dlouho nevydrží, ale nějak se v tom ta krize překlepe a pak se šatník i botník zase dají do pořádku.
Co jste tím způsobili národnímu hospodářství? Maloobchodní tržby se v červnu (poslední známý údaj) reálně snížily meziročně o 6 procent. Tržby ve specializovaných prodejnách s oděvy a obuví klesly o 13,3 %, s výrobky pro kulturu, sport a rekreaci o 11,9 procenta, vypočítal ČSÚ.
A nyní poučení z krizového vývoje: nedá se šatník do pořádku. Při vysoké inflaci, růstu cen subdodávek a nejistotě termínů jejich dodání, při nutnosti stále zvedat platy zaměstnancům a hradit neustále stoupající ceny energie, i věhlasní výrobci věhlasných značek budou šetřit, kde a na čem se dá. Kvalita výrobků bude klesat. Použijí se levnější materiály, zjednoduší se výroba, továrny se přesunou do levnějších zemí, zvýší se intenzita práce, klesne kvalifikace zaměstnanců a stoupne zmetkovitost. Zároveň se zvýší výdaje na marketing a reklamu, protože značka prodává.
Z rozmaru, a abych také nějak dokončil letní sezónu, jsem ve venkovském městečku doplnil botník a šatník z obchůdku místního Vietnamce. To bylo loni a s úspěchem tyto součástky mého outfitu dokončují bez nehody druhou sezónu. Za pár stokorun. Kromě toho jsem úplně zdarma získal námět k této úvaze. Že už se ze stánků na náměstích, tržnicích, poutích a parkovištích podél silnic Vietnamci přesunují do měst a do kamenných obchodů. Tady zjišťují, že je budou živit hlavně stálí zákazníci. Že šuntové napodobeniny globálních značek tady nezaberou.
Takové obchůdky neobjevíte v obchodních centrech. Když už do nich trefíte (na cestu se optejte místních), nečekejte ohromující design značkových prodejen. (Nájemné v obřím centru, reklama a designové prodejny tvoří podstatnou část konečné ceny výrobků – ne materiál a provedení.) Ale už najdete vietnamské obchodníky, kteří mají šaty a kalhoty na ramínkách, trička v regálech a boty v botníkách. A zážitků z nákupu si užijete až až. Prostě, mám takové tušení, že v následujícím roce až dvou mají vietnamští obchodníci jedinečnou šanci slušně vydělávat. Pokud se budou zlepšovat v kvalitě zboží a kultuře prodeje. On ani zchudlý našinec neskousne všechno, ale užitnou hodnotu, už velmi blízkou té značkové, čekat může. Samozřejmě kromě sebeprezentace.
Aby nedošlo k nedorozumění: nejde tady o národnost nebo rasu. „Vietnamce“ jsem si licencoval jako srozumitelný, obecně pochopitelný fenomén českého maloobchodního a spotřebitelského světa.
