Churavé Německo může nakazit celou Evropu
Na 60 milionů oprávněných voličů v Německu jen s omezenými nadějemi vzhlíží k předčasným parlamentním volbám, které by 23. února měly nově nastavit směr pro vyvedení země z hospodářské recese, která nabývá hrozivé formy dlouholetého úpadku. Skutečnost, že v předvolebních prognózách vedoucí blok opozičních konzervativních stran CDU/CSU může zformovat funkční většinovou vládu zase jen s končícími sociálními demokraty v parlamentní nedůvěře vládnoucího kancléře Olafa Scholze, tlumí veškeré naděje na obrat. Nebo se dokonce bude muset spojit i s ještě levicovějšími Zelenými.
Jak konstatoval německý energetický expert a bývalý senátor (ministr) pro životní prostředí v Hamburku Fritz Vahrenholt v článku citovaném německou verzí mezinárodního listu Epoch Times, volební program CDU v energetice vůbec nepojmenovává zásadní problémy země, jež se odrážejí ve „strašlivých dotacích na obnovitelné energie ze spolkového rozpočtu ve výši 20 miliard eur v letošním roce“. Volební program CDU nehovoří podle Vahrenholta ani o nákladech na sítě, které rostou v důsledku přerušované výroby větrné a solární energie, ani o příliš vysokých cenách elektřiny, jež vedou k deindustrializaci.
Program plně navazuje na předchozí Scholzovu vládu „semaforu“ (SPD, Zelení a FDP), tedy dosáhnout v Německu klimatické neutrality již v roce 2045 (celá EU v roce 2050) dalším rozvojem obnovitelných zdrojů energie a přechodem na vodík. Náklady na posílení a budování nových sítí a jejich správu dosáhnou zhruba 38 miliard eur ročně (bezmála bilion korun). Má tak pokračovat pokrytecká politika, zastiňující skutečnou finální cenu elektřiny, která je už i tak podle Eurostatu nejvyšší v EU a pro průmysl zničující. Místo revize neúspěšné Energiewende tak vláda podle Vahrenholta směřuje zřejmě k přenesení odpovědnosti za rostoucí obří dluhy na další generace německých daňových poplatníků. Zde se sluší dodat, že zadlužení Německa vůči HDP činí 67 % (ČR asi 44 %) při maastrichtském limitu 60 procent.
Světová i německá média se předhánějí v líčení propadu německé ekonomiky za poslední roky. Loni stejně jako předloni bude německé hospodářství v recesi (2023: 0,2% pokles HDP, 2024: -0,2 %) a pro tento rok se prognózuje velmi mírný růst HDP o 0,8 procenta. To je nejméně ze všech vyspělých zemí. Jako o hlavní příčině se mluví o vysokých cenách elektřiny a zemního plynu, které jsou na tří- až sedminásobku ve srovnání s konkurencí v USA a v Asii. Dalšími aspekty jsou zastaralá a podinvestovaná infrastruktura, rakovinově přebujelá byrokracie, vysoká míra regulace včetně zelených norem a v neposlední řadě drazí zaměstnanci a jejich nedostatek.
To za situace, kdy se zejména v šestnáctiletém období vlády kancléřky Angely Merklové nechalo Německo ukolébat k nečinnosti, že přece prý donekonečna bude fungovat úspora nákladů na Bundeswehr (který se pod tehdejším ministrováním Ursuly von der Leyenové, nyní podruhé šéfky Evropské komise, bezmála rozložil) přenesením odpovědnosti na USA. Rusko bude prý Německo další desítky let zásobovat levnými energetickými surovinami. A miliardový trh Číny bude nadále nenasytně polykat špičkové a drahé produkty Made in Germany a vytvářet tak nadpoloviční část zisku německých automobilek a ostatních průmyslových podniků. K tomu začnou emisní zdroje z uhlí nahrazovat neuvěřitelnou kapacitou dotované solární a větrné elektrárny (k dnešními datu podle Fraunhoferova institutu připadá 71,7 GW instalovaného výkonu na větrné a 94,7 GW na solární elektrárny), což Němce opravňovalo si vypnout i bezemisní, ale ideologicky nepřijatelné jaderné elektrárny. A pak přišla agrese Ruska proti Ukrajině, exportní invaze produktů čínských firem do světa včetně Německa a elektroaut. A nakonec ve svém druhém funkčním období prezident USA Donald Trump bude zase trvat na tom, že už za země EU včetně Německa nebudou Spojené státy americké nést největší tíhu nákladů na evropskou obranu. Tak byl namíchán zničující koktejl pro německé hospodářství se zásadní změnou celého paradigmatu, který skoncoval s pokračováním německého ekonomického zázraku včetně německé exportní lokomotivy EU či někdy i celého světa. Neschopnost současné německé vlády reagovat se ukazuje na tom, že němečtí politici nejsou s to ani schválit legislativu pro dotační budování nových plynových elektráren náhradou za uhlí a jako záložní zdroje za nestálou produkci ze slunce a větru. Mezitím totiž vinou reálných nákladů na obnovitelné, spíše občasné zdroje energie stále rostou ceny elektřiny i plynu (který jako pohon pro závěrné plynové elektrárny cenu elektřiny zásadně spoluvytváří). Je to důležitější o to více, že unijní Green Deal a jeho prováděcí plán Fit for 55 si vzal za vzor právě německou Energiewende.
SRN se ocitla v největší krizi od sjednocení obou německých států. „Německo se nezhroutí přes noc. To je důvod, proč tento scénář tak naprosto děsivě svírá žaludek,“ řekla agentuře Bloomberg Amy Webbová, zakladatelka a výkonná ředitelka Future Today Institute, která radí německým společnostem v otázkách strategie. „Je to velmi pomalý, velmi vleklý pokles. Nejen firmy, ne pouze města, ale celé země a Evropa jsou tím zasaženy.“
Německo ztrácí stále více svou energeticky náročnou výrobu. Export se propadá, protože ekonomicky nejisté společnosti omezují domácí investice. Jak životní úroveň eroduje, voliči se vrhají na někoho, kdo je tím vinen, a sociální napětí odhání zahraniční talenty, které země zoufale potřebuje. Toxická směs opatrnosti a zášti se hrozí vlnovitě rozšířit po celé Evropě, píše Webbová.
Německý průmysl a velký kapitál reagují logicky: utíkají pryč z Německa, které se ocitá i v politickém chaosu bez jasné perspektivy pro podnikatele. Navíc už do Německa nepřichází ani významný zahraniční kapitál, jehož od roku 2010 ze země podle zprávy Bundesbanky odteklo 650 miliard eur, z toho 40 % připadá na období vlády Olafa Scholze od roku 2021. V roce 2018 činily německé přímé investice v zahraničí 178,3 mld. EUR, zatímco zahraniční přímé investice v Německu dosáhly 138,8 miliardy eur (saldo -39,6 mld. EUR). Ale v roce 2023 do Německa přitekly přímé zahraniční investice jen v objemu 17,9 mld. EUR a přímé německé investice v zahraničí činily 85,3 mld. EUR (saldo -67,3 mld. EUR). Německé domácí investice letos zaostávají o čtvrtinu proti vyspělým zemím. Skupina G7 bez Německa investuje v průměru 4,013 % HDP, Německo 2,921 procenta.
Vývoj německé průmyslové výroby (celkově, dle energetické náročnosti a po sektorech) od roku 2019 až do druhé čtvrtletí 2024
Následující graf objasní, co je původcem exploze cen elektřiny a potažmo i plynu v Německu a v dalších zemích EU včetně Česka, a tedy i příčinou deindustrializace.
Vývoj ceny emisních povolenek EU ETS1 v letech 2005-2024
Emisní povolenky se staly hlavně zdrojem moci a financí přerozdělovaných Evropskou komisí členským státům na dekarbonizační programy. Protože se s nimi zároveň obchoduje na trhu a EK postupným omezováním počtu obchodovaných povolenek zvyšuje jejich cenu a tlak na dekarbonizaci, staly se také nástrojem obohacování spekulantů na celém světě, kteří nemají žádný vztah k dekarbonizačnímu úsilí zemí EU. Zatímco v současnosti je cena povolenky v EU kolem 65 eur za tunu emisí CO2, v Číně v přepočtu 10 dolarů, v Jižní Koreji 10 dolarů, v Japonsku 3,32 eur.
Dopad ceny emisní povolenky na cenu produkce elektřiny z uhlí a zemního plynu v EU v letech 2019 až 2024
Ceny elektřiny z emisních zdrojů jasně korelují s politicky urychlovaným zdražením povolenek. U uhlí připadá 0,83 tCO2eq na MWh oproti 0,37 tCO2eq/MWh u plynu. Ovšem metanová strategie EU, která chce zhodnotit vysoce emisní dopad výroby LNG, jeho zaoceánskou dopravu a opětné zplynování, hrozí v budoucnu zatížit i zemní plyn obdobnými povolenkami jako uhlí.
Cena uhlíku v podobě emisní povolenky už letos většinově zatěžuje výslednou ceny elektřiny z uhlí, která činí 95 eur za MWh, 54 eury, kdežto na náklady výroby uhelné elektřiny připadá 41 euro. Na ceně elektřiny ze zemního plynu 96 eur/MWh emisní povolenka tvoří třetinu finální ceny silové elektřiny, což také není zanedbatelné. S ohledem na cílené časové omezování výroby z emisního uhlí a plynu ve prospěch OZE musí být oba zdroje dotovány tzv. kapacitními platbami, což si Německo dojednalo jak pro staré uhelné a plynové elektrárny, tak pro plánované nové plynové zdroje. Česko nemá v Bruselu dojednáno dosud nic.
Mírné omezení emisí jde hluboko na úkor ekonomiky. Pod tíhou vysokých cen elektřiny a plynu zavírají německé průmyslové firmy své brány, propouštějí a odcházejí do zahraničí. Pokles spotřeby elektrické energie není důsledkem energetické tranzice, vždyť spotřeba elektřiny by dokonce měla stoupat (viz prosazovaná elektromobilita či tepelná čerpadla), ale výsledkem omezování průmyslu a ekonomiky. Hlavně pokračující útlum německého hospodářství letos přinesl meziroční pokles spotřeby primárních zdrojů energie o 1,3 % na 10 478 PJ. To je o 30 % nižší hodnota ve srovnání s rokem 1990 a zhruba stejná spotřeba, jakou mělo na počátku 70. let samotné Západní Německo. O tom 18. prosince informoval server Clean Energy Wire. Zarytým stoupencům dekarbonizace je každá cesta dobrá, jen jaksi zbude otázka, co se statisíci propuštěnými lidmi, která nás v Německu a v dalších částech EU včetně Česka zřejmě už v roce 2025 čeká. A také jakými prostředky dokáže Německo a také dosud průmyslové Česko naplnit budoucí příjmy státního rozpočtu pro financování sociálního státu, zdravotnictví, školství, veřejné infrastruktury či obrany a bezpečnosti.
Korelace mezi vývojem průmyslu Německa a dodavatelského Česka je podle expertů zhruba osmdesátiprocentní. Proto jsou české vládní prognózy o růstu ekonomiky země o 2,5 % nereálné a poplatné předvolebním kalkulacím.
V září studie publikovaná v časopise International Journal of Sustainable Energy odhadla, že v letech 2002 až 2022 Energiewende stála Německo 746 miliard dolarů. Dodnes to je tedy kolem 800 miliard eur (20 bilionů korun). Více než polovina této částky byla vynaložena na výrobu a distribuci alternativní energie a zbytek na dotace. Studie dospěla k závěru, že kdyby Německo vynaložilo přibližně polovinu této obrovské částky na jadernou energii, dosáhlo by většího snížení emisí než, honbou za přeludem alternativní energie.
USA a EU utratily od roku 2000 zatím za zelenou tranzici podle amerických energetických expertů a publicistů Stevena E. Koonina a Marka P. Millse 10 bilionů dolarů (pro srovnání: tedy 100 let výdajů českého státního rozpočtu), aby snížily svůj podíl uhlovodíků na světové spotřebě primární energie asi jen o 3 procentní body na dnešní úroveň, tedy na něco málo přes 81 procento. V absolutních číslech se využití ropy, zemního plynu a uhlí dohromady zvýšilo. Pro srovnání: USA vynaložily na svou účast ve druhé světové válce 4 biliony dolarů (očištěno od inflace).
Snížení podílu uhlovodíků na energii na necelou polovinu veškeré poptávky v roce 2050 vyjde na někam mezi 100 a 300 biliony dolarů. To je asi pětkrát až patnáctkrát více kapitálu, než by bylo potřeba k uspokojení poptávky pomocí konvenční energie. A závěr obou amerických vědců Koonina a Millse: Energie je v celospolečenském měřítku dodávána složitými systémy, které se dotýkají „všeho a všude najednou“. Uspěchané kroky k přetvoření celého energetického systému jsou mnohem ničivější, než jakýkoli méně či více pravděpodobný dopad změny klimatu. Lze se obávat, že nová německá vláda se pokusí zničující nedostatky své energetické tranzice zaplavit novými stamiliardami eur, jimiž se na dluh budou dotovat stávající i nové solární a větrné zdroje, plynové i vodíkové zdroje, a má podpořit dekarbonizaci průmyslu, zaplatit nutné investice a daňové úlevy. Berlín by si ale s ohledem na hyperinflaci z časů Výmarské republiky a těžké hospodářské krize Německa znovu vzpomenout na citát z Goethovy balady Čarodějův učeň: „Duchů, které jsem vyvolal, se už nezbavím.“
