Vzdělá(vá)ní pod rouškou COVIDU: na vysoké školy nezbyl čas
Společnost, posílena iluzí úspěchu, je připravena na zásadní reformu vzdělávacího systému a digitální gramotnosti. Zdá se, že jsme konečně získali pádné argumenty a dostatek podkladů z nespočtu výzkumů a atestů hrazených státní kasou. Je tomu skutečně tak?
Pokud ano, můžeme zde téma dopadu nouzového stavu na vzdělávání s čistým štítem uzavřít. Bohužel či snad bohudík, to budeme muset ještě odložit…nebo si při hledání řešení alespoň znovu a vždy uvědomovat, že jednat lokálně, znamená myslet globálně.
Na vysoké školy nějak nezbyl čas
Školství je určitou socioekonomickou jednotkou, která si žije vlastním životem, a to bez ohledu na intenzitu regulací ze strany byrokratického aparátu. Je tvořena mnoha individualitami, které zvládají velmi odlišně rozmanitost vnějšího světa, se kterým jsou v určitém iracionálním vztahu symbiózy i parazitismu. Pro detailní a celistvý rozbor toho, jak školy zvládaly a zvládají dobu covidovou, bychom museli stanovit konkrétní kritéria, jako fáze pandemie, druh školy, region a v neposlední řadě rodinné zázemí žáků a studentů, kteří jsou hlavními receptory našich zásahů do jejich života.
V záplavě sdělení o dopadech epidemie směřovala média svůj zájem především do oblasti primárního a sekundárního vzdělávání. A co univerzity? Získaly si snad ony historicky punc autonomního imunitního systému, který si vždy nějak poradí? Na to, obrátit svou pozornost na vysoké školy, už zkrátka nebyl prostor, a v časech krachujících restauratérů by to zřejmě ani nikoho nezajímalo.
A jak jsme to tedy zvládali my „ukřivdění“, kterým se už logicky tolik pozornosti nedostávalo? Každý po svém, každý podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Uzavřeli jsme prostory škol, nakoupili testy a ochrany dýchacích cest, přešli na on-line výuku a vložili prostředky do nákupu placených platforem pro distanční vzdělávání, jelikož mnoho subjektů raději využívalo freewarové aplikace, což pochopitelně způsobovalo jejich přetížení a nestabilitu připojení.
Vysoká škola nemůže pokrčit rameny
Vysoké školy si nemohou dovolit ohrozit svou reputaci tím, že by nezvládly pružně reagovat a zajistit plnohodnotnou výuku stávajícím studentům, a stejně tak přilákat nové uchazeče, kteří jsou pro soukromý sektor terciárního vzdělávání hlavním zdrojem příjmů. Pokud se škola chová jako dobrý hospodář, pak tato nestandardní doba přináší i výzvy pro hledání nových zdrojů a efektivnější využití již realizovaných investic, které musely být zákonitě vynaloženy – to vše můžeme chápat jako určitý impuls, abychom hledali rezervy a lépe s nimi nakládali.
Jako příklad lze uvést právě rozhodnutí zakoupit licence na plnohodnotné platformy umožňující virtuální setkávání a sdílení. Distanční (popř. hybridní) formy vzdělávání nikdy nemohou trvale a plnohodnotně suplovat prezenční výuku (a v případě profesních studijních programů je taková představa snad i mimo rozlišovací schopnost valné většiny akademické obce). V dnešní době lze ale skutečně nalézt aplikace, jejichž ovládání je spíše intuitivní a široká paleta funkcionalit osloví i konzervativní pedagogy, pevně rozhodnuté poznamenat generace studentů svým frontálním vyučováním.
A právě taková rozhraní nabízejí možnost pozvat zajímavé hosty z dalekých končin, prezentovat novinky z rozmanitých oblastí skupinám studentů přesahující počtem kapacitu velkých přednáškových sálů a v neposlední řadě je využít jako nástroj pro zajištění vyšší míry interdisciplinarity a rozmanitosti.
Studenti jako u rozvodu
Stejně tak rozmanité bylo vnímání změn a reakce ze strany studentů samotných. Jejich vzorce chování silně připomínají jednotlivé etapy partnerského rozchodu – nejprve to byl jakýsi vzdor a požadavek, aby druhá strana přijala odpovědnost a ustoupila ze svých požadavků na společné vypořádání. Poté následovala fáze určitého smíření a akceptace odloučení. Při náznaku možnosti návratu ke společnému soužití se naopak objevily touhy zůstat v kontaktu, ale vzdáleně…vždyť to přeci bude oboustranně prospěšné, a tak nějak jednodušší. Vysoké školy se opět musely vzchopit a studentům ukázat, že jednoduchá řešení nejsou v zájmu ani jedné ze zúčastněných stran, že zkrátka nefungují.
Žádná vysoká škola neukončila svou činnost. Žádná, i přes určité počáteční nadšení a následném vystřízlivění, nakonec nepřešla v rámci prezenčních studijních programů plně na distanční výuku. Avšak jen ty nejsilnější zároveň nepodlehly tlakům a neustoupily od hlavní podstaty své existence, a sice poslání nabízet kvalitní vzdělání a profesní přípravu všem, kteří splní podmínky přijetí, mají potenciál naplnit profil absolventa, a tím i předpoklad být přínosem pro celou společnost.
