Lex Ukrajina ve vysokoškolské praxi

Dlouhé období pandemie koronaviru poznamenalo chod byrokratického aparátu jednoznačnou snahou vše (vy)řešit legislativně, a hlavně rychle – Lex Ukrajina jest toho jasným dokladem.

Kolik židlí v posluchárnách zůstane zbytečně neobsazených? Foto: Jonas Jacobsson na Unsplash

Znovu se tím dostáváme do zorného pole černobílého vidění – nikdo rozumně smýšlející nezpochybňuje potřebu pomáhat… nezištný altruismus je stále větší vzácnost a setkání s tímto jevem občas připomíná úspěch při hledání vltavínů. Otázkou zůstává, proč nespočetné předchozí projevy agrese ze strany Ruské federace doposud nechávaly relativně v klidu nejen členské země NATO. Hranice únosnosti byla pro mnohé překročena již dávno.

Každopádně právě nyní musí hranice svých možností a komfortu překračovat každý z nás.
Ve zrychleném řízení, a pod závojem nouzového stavu, byly schváleny 3 nové zákony s nevinnými čísly 65, 66 a 67 – andělská trojice, jež je (nejen) zajímavou paralelou a pomyslnou druhu stranou mince k § 65, 66 a 67 Zákona 111/1998 Sb. o vysokých školách, které naopak interpretují případné sankce za disciplinární přestupky a zvláštní ustanovení o vyloučení ze studia.

Veškeré nepřekročitelné normativy vytyčené ze strany nadřízených orgánů se díky této nové legislativě ukazují jako malichernost, při troše dobré vůle navíc „snadno“ řešitelná (a ještě se díky tomu mohou odpovědné osoby poplácat po zádech, k čemuž jim správa běžné vysokoškolské agendy, závislé na schvalovacích procesech, neposkytuje mnoho příležitostí). Avšak navržená doporučení, byť připravená s dobrými úmysly, vnášejí jen další nerovnost mezi veřejné a soukromé vysoké školy mající se bez rozdílu řídit oním panenským Zákonem č. 67/2022.

Další zákony ve zrychleném řízení

Pomineme-li tzv. „diskriminaci“ soukromých škol (byť se s tímto expresivním projevem méněcennosti vlastně neztotožňuji), a to tentokrát poměrně zjevnou, stojící na bázi jednostranné finanční podpory a iniciačního balíčku alokovaného z veřejných prostředků
In nomine Lex Ukrajina. Jenž je pochopitelně určen jen pro vysoké školy veřejné a nadto bez ohledu na jejich ochotu i vůli tento benefit aplikovat v praxi. Následují však další kontroverzní body, a sice (ne)doložení potřebné dokumentace uchazeči o vysokoškolské vzdělání z Ukrajiny a následný proces nostrifikace jejich předchozího vzdělání.

podpora je určena jen pro někoho, a to bez ohledu na jeho vůli ji v praxi aplikovat

Snad lze s jistotou tvrdit, že se nejedná o projevy cílené favorizace (kdo z nás by chtěl měnit možnost nedokládat ztracené dokumenty za status uprchlíka či osoby strpěné). I přesto je minimálně k zamyšlení, jaké dopady může mít v zásadě plošné uznávání středoškolského a vysokoškolského vzdělání čistě na základě čestných prohlášení? Riziko zneužití a uplatňování takto „pravomocně“ nabyté rekognice předchozího vzdělání mimo hranice České republiky v diskusních kruzích zaznělo – Lex Ukrajina to přesto evidentně nepředpokládá.

Uznávat vzdělání budou jen školy veřejné

Velkým otazníkem je pak samotné vysvětlení požadovaného postupu v rámci aktuální administrace nostrifikačního řízení. Vysoké školy „per se“ by měly být spokojeny se skutečností, že tentokrát (konečně) není legislativní stanovisko nastaveno z pozice dělby na soukromé a veřejné, ale na ty s institucionální akreditací a bez ní – není to ovšem totéž?

V současnosti ani jedna z 33 soukromých vysokých škol nedisponuje „Řádem institucionální akreditace“, a musí se tak spolehnout na vstřícnost těch elitních škol, které mají nějaké zkušenosti a zároveň budou oporou v době, kdy se nejen krajské úřady potýkají s množstvím žádostí o výsadní právo získat kvalitní vzdělání ve svobodné zemi.

Chápeme-li zprostředkování vysokoškolského studia jako investici do projevu svobodné vůle člověka, pak je naší povinností neprodělat.