V(d)ěčné téma školného se opět vrací. Po kolikáte už?
Vysoké školství – stát ve státě, který by měl být garantem morálních hodnot, principů rovnosti a producentem elit (srovnání s Vatikánem se přímo nabízí). V poslední době však terciární vzdělávání nenastavuje pomyslné zrcadlo, ale spíše se samo stává odrazem vidění světa prizmatem politiky. Zákulisní lobby, klientelismus a prospěchářství – to vše nabývá povahy normativu a projevů akademické arogance.
Ve sféře kapitalismu zřejmě nelze očekávat příchod mesiáše, jenž by bez potřebného objemu financí implementoval mechanismy, které by mohly tento trend změnit. Etické kodexy samy o sobě nepřinášejí požadovaný efekt. Přitom právě akademická půda má předpoklady k tomu, aby vytvářela tlak na vnímání, chápání a dodržování etických zásad ve společnosti.
Kde však najít zdroj příjmů, když vláda nyní hledá především prostředky, kterými by mohla hojit rozpočtové rány? Ve veřejném prostoru tak opět rezonuje návrh NERV, jejíž členové vzkřísili myšlenku zavedení školného na veřejných vysokých školách. První takové úvahy se objevily již v 90. letech.
Etické kodexy samy o sobě nepřinášejí požadovaný efekt
Odložené školné tu není poprvé
V roce 2008 o této nutnosti hovořil tehdejší premiér Mirek Topolánek. Diskuse následně zesílila mezi lety 2010 a 2013, kdy se ODS, TOP 09 a Věci Veřejné dohodly na modelu tzv. odloženého školného. Každopádně vůle pro jeho aktivaci zatím nikdy nepřevýšila kalibr kontroverze a rozdílnosti názorů.
Veřejné vysoké školství se může na první pohled skutečně jevit jako podfinancované, resp. vynaložené prostředky nejsou efektivně využívány tak, aby následně zajišťovaly návratnost nebo dokonce generovaly zisk. Připustíme-li domněnku, že poměrně velký obnos putující z rozpočtu i grantů do veřejného školství se cestou jaksi „rozmělní“, je současný stav dosti žalostný.
Nicméně otazník visí nad plánovaným řešením zavést školné plošně. Pokud zjistíme, že již neexistuje jiné východisko, pak odpověď zní JO (nikoliv ANO). Pojďme veřejnosti sdělit, že nastal čas, aby budoucí studenti začali intenzivněji vnímat studium a profesní přípravu jako investici do své/naší budoucnosti. Nikde není psáno, že vysokoškolské vzdělání je pro všechny a že by na něj měl mít nárok každý – to není výraz diskriminace, ale holý fakt. Neustále slyšíme, jak mnohé učňovské obory zanikají. Přitom dobrého řemeslníka aby člověk pohledal…a my všichni titulovaní pak rádi platíme právě takové odborníky zlatem.
nastal čas, aby budoucí studenti začali intenzivněji vnímat studium a profesní přípravu jako investici
Je-li však akcelerátorem iniciativy, která si klade za cíl zvýšit ochotu studentů participovat na jejich vzdělání, pouze momentální vývoj naší ekonomiky, pak by zřejmě stálo za úvahu oprostit se od prvoplánových řešení a využít aktuální stav pro hledání dalších forem ozdravení a celkové kultivace.
Nerovný přístup ke vzdělání a dědičnost chudoby
Dle OECD i podle dlouhodobých výzkumů PAQ Research představuje nerovný přístup ke vzdělání a dědičnost chudoby jeden ze základních společenských problémů. Přesto fakticky neexistuje žádný racionální vztah mezi veřejnými statky a jejich bezbřehou dostupností při automatickém vyloučení finanční spoluúčasti ze strany těch, kteří je spotřebovávají.
Vysoká míra nedokončených studií je dokladem toho, že z podstaty jsou sice nejlepší věci zadarmo, ale člověk, jakožto tvor silně nedokonalý, takto nastaveného prostředí často ochotně zneužívá. V myslích mnohých totiž zakořenilo přesvědčení, že pokud je něco dostupné pro všechny, tak to přeci musí být bezplatné – totalitní dědictví, které má bohužel za následek, že nám bájný svět lepších zítřků utíká a pomalu mizí za obzorem.
Ukázkovým příkladem budiž pedagogické fakulty, jejichž úkolem je zajistit edukaci těch, kteří mají vzdělávat budoucí generace. Absolventi právě těchto klíčových fakult získávají v celku solidní všeobecné vzdělání, nikdo se však nemůže příliš divit, že valná většina z nich nekončí za katedrou, ale v nějakém korporátním HR či PR oddělení, jelikož mnohokrát avizované kontinuální zvyšování platů pedagogických pracovníků je prozatím jen chabou valorizací a kompenzací inflace i dluhu z let předešlých.
Zde je naprosto evidentní selhání systému, který vynakládá prostředky na aprobaci velkého počtu studentů, z jejichž profesní přípravy profituje primárně soukromý sektor. Těžko pak zajistit odpovídající a motivační příjmy těm, kteří se odváží vnímat pedagogickou činnost jako poslání a vydají se na dráhu kantora.
Bohužel i nadále se setkáváme s názory, že učitelé čerpají neocenitelné výhody ve smyslu 2 měsíců volna a směšné pracovní doby od 8 do 14 hod. Ony 2 měsíce volna, které jsou pevně stanoveny do období letních prázdnin, chtějí všichni smysluplně využít, s čímž se neodmyslitelně pojí nutnost disponovat dostatkem peněžních prostředků… jinak nezbývá než potvrzovat roli Čechů jakožto národa chatařů a chalupářů.
Podobná situace je např. ve zdravotnictví. Přestože většina mediků během studia uvádí, že mají v plánu zůstat v České republice (dle průzkumu Barometr mezi mediky), tak nákladné odborné vzdělávání lékařů stále hledá recept, jak je udržet v našem zdravotnictví, a to nejen ve fakultních a krajských nemocnicích. Byty 1+KK, náborové příspěvky či vybavené ordinace se ukazují jako nedostatečné benefity.
Dílčím řešením v holistickém konceptu rehabilitace českého vysokoškolského systému je rozšíření nabídky profesních studijních programů, které se ukazují jako maximálně praktické a vycházejí vstříc poptávce zaměstnavatelů po kvalitních absolventech generace Z. Koneckonců z výsledků posledního šetření EUROSTUDENT jasně vyplývá, že více než 90 % českých studentů VŠ je v průběhu studia ekonomicky činných, bohužel často mimo rámec svých oborových preferencí. Placených stáží a praxí, které jsou přímo napojené na vzdělávání, je u nás nejméně v Evropě.
Placených stáží a praxí, které jsou přímo napojené na vzdělávání, je u nás nejméně v Evropě
Zůstává tak otázkou, zda samotné zavedení školného skutečně něco změní. V zásadě je asi jedno, zda by bylo placeno v plné výši přímo univerzitám, nebo by se jakožto odložené stalo následným příjmem do státního rozpočtu. Americký i britský model předpokládají brzké zadlužení, tudíž stresovou zátěž.
Již dnešní absolventi, kteří mají nepřeberně možností a tzv. „vše před sebou“, často trpí úzkostmi a pocity zklamání či deziluze ještě dříve, než nastoupí do pracovního procesu. Promování psychologové pak mají plné ruce práce a musí vymýšlet nové termíny typu „graduation blues.“ Ironií je, že právě oni se o nový materiál evidentně strachovat nemusejí, jelikož my jim svým konáním dopřáváme dostatek impulzů pro další bádání.
Snad bychom tedy měli alespoň pro začátek aplikovat nástroje kompenzující dodatečné výdaje na lékařskou péči o předčasně vyhořelé.
