Velká Británie: Sledujme ji, ať víme, co nás čeká

Zpráva jako hrom, a přitom u nás nijak extra velkou pozornost nevzbudila: britské penzijní fondy stály pár hodin před krachem. Zachránila je centrální banka, která začala vykupovat státní dluhopisy. Co všechno si z toho můžeme vzít?

Foto: Gerd Altmann z Pixabay

Byly doby, kdy jsme na vše ze „západu“ civěli s otevřenou pusou. Dnes možná nad některými finančními produkty i zakroutíme hlavou. Z kusých zpráv je totiž evidentní, že nad Temží to mají postavené tak, že tamní penzijní fondy garantují už dopředu svým klientům, kolik jim budou vyplácet. Majetek spravují jako fondoví investoři, ale ke klientům se chovají spíše jako pojišťovny.

Doživotní renty

To by ještě nebylo samo o sobě tak překvapivé. I vznik sektoru penzijních fondů u nás byl spojen vedle jiných variant s principem doživotních penzí, u nichž mohl klidně klient vyčerpat i více, než si naspořil. Což mj. vedlo k úvahám, že při ukončení spořicí části by výplaty převzaly pojišťovny, které s těmi úmrtnostními tabulkami přece jen mají větší zkušenosti.

Tady ale platí, že i výše doživotní penze je dopředu navázaná na předchozí příjmy. Závazek je poměrně explicitní a jeho výpočet neokecáte. Takže když začne padat hodnota aktiv, konkrétně státních dluhopisů, najednou to v té bilanci nějak nehraje.

Jestli to dává finanční logiku, ponechme povolanějším. Protože státní dluhopisy stačí držet do splatnosti a pokud nejde třeba o Rusko, měli byste z toho být venku.

Každopádně hrozba krachu byla spojena s tím, že fondy vyčíslují explicitně své budoucí závazky. Ano, budoucí. To je právě to, o čem se v souvislosti s českým penzijním systémem mluví už od 90. let. Ale politici to zásadně opomíjejí.

Zatím je to prý dobré: jen padáme

Léta nás utěšovali, že je to zatím dobré a na verzi pro budoucnost se pracuje. Jenže mezitím se demografická situace pořád vyvíjela, aby se k tomu najednou přidaly tři roky brutálně schodkového hospodaření státního rozpočtu (je neuvěřitelné, kolik lidí na sociálních sítích pořád naivně tvrdí, že u nás existuje cosi jako penzijní fond oddělený od rozpočtu).

Je to přesně jako v cimrmanovské hře Afrika, kde vedoucí expedice říká technikovi vzducholodi zhruba následující: „Víš, kdyby ta vzducholoď stála, tak by sis mohl sednout a přemýšlet, proč ten motor nefunguje. Ale ona letí. Letí špatným směrem. A neletí zrovna pomalu.“

Vzducholoď letí, špatným směrem a ne zrovna pomalu

Když v Chile zahájili přechod na třípilířový penzijní systém, vznikla obava, že to odnesou lidé, kteří spadnou do období přechodu. Kdy už se bude část pojištění vyvádět do fondů, ale přitom mezi příjemci státních penzí budou i ti, kteří si ještě nestihli naspořit. Stát jim proto vydal tzv. dluhopisy uznání. V podstatě se jimi zavázal, že dostanou to, co mají, i kdyby čert na čemkoliv jezdil. Samozřejmě vyjma verze státního krachu. Protože jakýsi neformální slib, který mají čeští penzisté, se přeměnil na cenný papír, a tudíž vymahatelnou pohledávku.

Implicitní dluh pořád roste

Dnes to u nás máme tak, že penzijní reformu připravuje už asi čtvrtá komise či poradní sbor. Záleží na tom, koho za „regulérní komisi“ označíte. Ta první, tzv. Bezděkova, provedla poměrně podrobnou analýzu stavu včetně návrhů od jednotlivých politických stran. Finální podoba tzv. Nečasovy reformy se pak nejvíce blížila tomu, co navrhovali Zelení.

Další komise se už spíše zabývaly filosofií toho, jak by měl budoucí systém fungovat na výdajové straně. Závěry té poslední, vedené prezidentskou kandidátkou Danuší Nerudovou, tak z hlediska udržitelnosti nebyly k ničemu.

S fondem máte aspoň smlouvu, Se státem nemáte nic

Mezitím vzducholoď letí a narůstá tzv. implicitní dluh. Různé světové instituce už ho dávno počítají, ale nemá moc cenu se tím zabývat. On totiž stačí 101 hlas ve sněmovně a může být všechno jinak. V tom je ten rozdíl mezi našim státem a těmi britskými penzijními fondy. Jejich dluh je explicitní a pracují s ním. Ten náš je potenciální.

Pokud ho jednou někdo vyřeší snížením penzí, budou zase náměstí plná lidí. Troufám si odhadovat, že především těch, kteří odmítali Nečasovu reformu a spoření jako podvod. Neposlouchali prorockou, tzv. První větu Rusnokovu: „S fondem máte aspoň smlouvu. Se státem nemáte nic.“