Ve sporech o delegaci na summit NATO zcela mizí klíčové otázky
Je to hezká podívaná pro příznivce obou táborů – jak si prezident vymohl účast na summitu NATO a na druhé straně, jak se hezky křičí o ústavním puči. Mnohem důležitější je, s jakými stanovisky vláda do Ankary pojede. A co se tam odehraje.
Je to skoro taková česká folklorní specialita. Když se ve světě děje něco zcela zásadního, co může ovlivnit vývoj nás všech na léta dopředu, bavíme se tu domácími šarvátkami. Tentokrát jde samozřejmě o víc než jen hádky mezi dvěma politiky, kdo je větší lump.
Vláda se rozhodla porušit letitou tradici, kterou všichni respektovali i přes animozity předchozích prezidentů a premiérů. A z hlediska právního jde o spor, zda jsou instituce povinné zachovávat kontinuitu v svém jednání, neshledávají-li zásadní důvod pro změnu, či nikoliv.
Přesto všechno (nejde o nic malého) zahraniční politiku určuje vláda, ev. legislativa. A s čím premiér a ministři do Ankary pojedou? O tom moc nevíme.
Léta jsme si zvykli, že summity bývají formálním setkáním, kde se pronese spousta projevů, mnozí se poklepají po ramenou, případně se schválí předem připravené deklarace či rozhodnutí. Bývají z toho hezké fotky.
Tentokrát to asi bude jinak. Nejenže se tam budeme zpovídat z (ne)plnění výdajů na obranu. Ale také budeme muset zaujmout nějaké stanovisko k celkové situaci, kdy Donald Trump vyhrožuje řekněme sólistickým chováním až jednáním. Kdy se možná bude diskutovat, nakolik jsou vlastně články 4 a 5 opravdu zavazující k akci a nakolik lze společné aktivity odmítnout.
Americká strana si asi nebude brát servítky ohledně nepodpory v útoku na Írán. Přestože tady zjevně nešlo o žádnou reakci na napadení člena NATO. O tom všem se bude v Ankaře zřejmě jednat. (Navíc na půdě země, která disponuje obří armádou, je njvýchdnějším křídlem aliance, ale často nedrží basu. Třeba v Sýrii nebo v nákupech vojenskémo materiálu od Ruska. Pokud ale Trump zařadí zpátečku, ať už jakoukoliv, právě role Turecka může vzrůst.)
Přišla doba nemyslitelného. Začalo to zabráním Krymu, pokračovalo vystoupením Velké Británie z Evropské unie a válkou na Ukrajině.
Teď jsou na místě hrozby, že USA opustí NATO, a další do včerejška nepředstavitelné události. To mluvíme jen o mezinárodní politice a bezpečnosti. Jinak bychom mohli psát třeba o evropské energetické krizi, která navzdory poplácávání se po ramenou a úsměvům do objektivů trvá.
Pro postoj České republiky bude nakonec klíčová vláda. O tom není pochyb. Tím spíš by neměla vynakládat tolik úsilí na boj s prezidentem. Jenže lid to má rád.
