Timmermans před možným kolapsem Zeleného údělu prchá z Evropské komise

Hlavním soupeřem F. Timmermanse se stane Hnutí zemědělců a občanů (BBB), které se postavilo proti nucenému vybíjení dobytka. Ilustrační foto: Andy Kelly on Unsplash

Když 20. července místopředseda Evropské komise (EK) Frans Timmermans oznámil, že se vrací do národní nizozemské politiky s ambicí v čele sjednocené levice vyhrát listopadové volby a stát se premiérem, vyvolalo to u evropské levice smutek, u pravice nadšení.

Možná kandidatura mocného šéfa pro klima v EU a od roku 2014 prvního místopředsedy EK Franse Timmermanse na společné kandidátce nizozemské Strany práce (PvdA/S&D) a GroenLinks (GL/Zelení) vyvolala velký rozruch. Tato zpráva znamená možný odchod architekta a nejsilnějšího zastánce evropské snahy o vymýcení emisí skleníkových plynů a odklon ekonomiky od fosilních paliv. Socialista Timmermans, který v minulosti sloužil nizozemské diplomacii, tak učinil více než rok před ukončením svého mandátu v roce 2024, kdy z nových voleb do Evropského parlamentu posléze vzejde nová Evropská komise. K žádné bezprostřední změně Timmermansovy role však zatím nedošlo, neboť jeho kandidatura nebyla koalicí labouristů a zelených zatím formálně přijata. Hodnotit rozhodnutí Timmermanse, který byl kvůli dominanci zelené politiky Evropské unie de facto ještě mocnějším mužem než předsedkyně EK Ursula von der Leyenová, lze z řady aspektů. Je přestup z daleko finančně i mocensky lukrativnější pozice na vrcholu politiky do značené míry určující životy 450 milionů obyvatel 27 zemí EU do guláše národní politiky sedmnáctimilionového Nizozemska natolik atraktivní? Nebo je ze své funkce ve vedení EK po devíti letech tak unaven či vyhořelý, nebo se jen prostě chce vrátit do rodné země? Obvykle jsou volby v členských státech EU volbou mezi levicovými a pravicovými stranami, ale v Nizozemsku by se mohly stát referendem o legitimitě Zelené dohody a klimatické politiky celé EU.

Jak napsal Raplh Schoelhammer na portále Unherd, v listopadových volbách v Nizozemsku se Timmermans postaví hlavně proti Hnutí zemědělců a občanů (BBB), které od jeho založení v roce 2019 vede Caroline van der Plasová. Její strana vznikla jako přímá reakce na četné ekologické zákony, včetně snahy o nucenou porážku velkého množství nizozemského dobytka, aby nadále neprodukoval emise metanu. To tamní farmáři považují za přímé ohrožení životaschopnosti svých podniků patřící k technologicky nejvyspělejším a nejproduktivnějším na světě. Nizozemsko je po USA druhým největším vývozcem zemědělským produktů na světě. BBB tak překvapivě vyhrála v zemských volbách na začátku tohoto roku a má ambice určovat politiku i na celostátní úrovni.

evropští konzervativci cítí rostoucí odpor veřejnosti k Timmermansově horlivé klimatické politice

Timmermans se opakovaně také střetl s Evropskou lidovou stranou (která v Evropském parlamentu zastupuje středopravicové poslance) kvůli plánům na zákony o obnově přírody a dalším návrhům na potlačení zemědělských činností. Ačkoli se to připouští jen za zavřenými dveřmi, evropští konzervativci cítí rostoucí odpor veřejnosti k obzvláště Timmermansově horlivé klimatické politice. Na posedlost Net Zero, stejně jako na plány zabít 200 000 krav v Irsku ve jménu klimatických změn, se nyní pohlíží s obnovenou skepsí. „Nebude nám chybět. Kolik škody tento pán napáchal, počítáme s tím, že nizozemští voliči s ním naloží tak, jak si zaslouží,“ vysmíval se zprávě o odchodu Timmermanse na Twitteru italský vicepremiér a lídr strany Liga (ID) Matteo Salvini. Michael Bloss, německý poslanec Evropského parlamentu za Zelené, uvedl, že Timmermansův návrat do národní politiky znamená, že Komise „…ztrácí svého vizionáře, který stál u zrodu zelené dohody“. A dodal: „Úspěchy Zelené dohody jsou historické. Dosáhla mnoha úspěchů pro zelenější a spravedlivější budoucnost.“

Ačkoli do Timmermansovy hlavy nevidíme, jeho rezignace může být tzv. útěkem vpřed, protože obrysy a cíle jím zásadně formulované zelené ideologie pro Evropu pod názvem Zelený nový úděl se začínají zamlžovat a drolit. Koncem minulého června podle agentury Bloomberg sám Timmermans varoval, že plány EU na dosažení čisté nuly do roku 2050 může politická opozice anulovat.

Od minulého roku stále více pravicových stran přejímá odpovědnost za vedení členských zemí, což má a ještě větší vliv bude mít na formulace celounijní politiky. Pravice zvítězila ve volbách ve Švédsku, Itálii, Řecku a o minulém víkendu i ve Španělsku. V Německu nyní významně ztrácí v průzkumech vládní socialisté, Zelení a liberálové nejen ve prospěch tradičních konzervativní koalice CDU/CSU, ale také protestního hnutí Alternativy pro Německo (AfD). Dokonce šéf opoziční konzervativní německé Křesťanskodemokratické unie Friedrich Merz nyní podle listu Sueddeutsche Zeitung už nevylučuje „lokální“ spolupráci s další opoziční stranou Alternativa pro Německo (AfD), která je označována obecně v SRN za extremistickou. Ovšem podle volebních průzkumů němečtí voliči už AfD přisuzují 22% volební zisk, což je 2. místo po koalici CDU/CSU a daleko před všemi vládními stranami SPD, Zelených a liberální FDP. Do parlamentních voleb v roce 2025 je v Německu (stejně jako v ČR) ještě daleko, ale může se mezitím stát cokoli.

Když EU v dubnu podle agentury Reuters schválila svou přelomovou klimatickou politiku, byla označována za dosud nejambicióznější politiku bloku. Podle nových podmínek mají být emise do roku 2030 sníženy o 62 % oproti úrovni z roku 2005, což připraví půdu pro to, aby EU do roku 2050 dosáhla uhlíkové neutrality. Ale od schválení této dohody se v evropské alianci začaly objevovat trhliny. V posledních týdnech několik zemí a aliancí vyzývalo k pauze, zatímco jiné v tichosti zcela opouštěly klimatické cíle. Jen v minulém týdnu rakouská Spolková agentura pro životní prostředí podle portálu Euroactiv varovala, že klimatický cíl země pro rok 2030 nebude dosažen včas.

V členských zemích EU se množí hlasy vyjadřující skepsi, či už i otevřený odpor proti uspěchané a na sociálně-ekonomické dopady neprověřené politice Green Deal. Francouzský prezident Emmanuel Macron vyzval opatrně k „pauze“ v legislativě v oblasti životního prostředí, Polsko, jež má od počátku ke stále urychlovaným snahám o zelenou transformaci velmi negativní pozici a do roku 2049 chce využívat své uhelné elektrárny, zaujímá tvrdá stanoviska. Začátkem července polská ministryně pro klima a životní prostředí Anna Moskwová slíbila, že se proti nedávno přijatému mandátu EU zakázat do roku 2035 automobily se spalovacími motory odvolá k nejvyššímu soudu EU. „S tímto a dalšími dokumenty z balíčku Fit for 55 nesouhlasíme a podáme žalobu k Evropskému soudnímu dvoru. Doufám, že se připojí i další země,“ řekla Moskwová 10. června rádiu Zet.

Dokonce i semaforová vláda Německa, bez pochyby vůdce ambiciózních ekologických cílů EU, se snaží zachránit své politické preference, klesající pod náporem nákladů transformace, jež šokovaly i jinak klimaticky nadšené Němce. Rozhodnutí vlády socialisty Olafa Scholze postupně ukončit vytápění plynem a topnou naftou uvrhlo koalici podle portálu Politico do krize, což v průzkumech veřejného mínění vedlo k prudkému propadu oblíbenosti dosavadního miláčka volebních preferencí, vicekancléře a mocného ministra průmyslu a ochrany klimatu Roberta Habecka a jeho strany Zelených. Těsně předtím, než EU schválila svůj emisní plán, Německo pod taktovkou vládní FDP fakticky porušilo dohodu o zákazu prodeje nových spalovacích motorů v EU po roce 2035, když souhlasilo s plánem na využití syntetických paliv.

Jaderná energie zůstává v EU rozdělujícím tématem, kdy Německo, Rakousko a Lucembursko jsou tvrdě proti, ale některé země na ni stále více sázejí, včetně České republiky. Jak uvedla agentura Reuters, před několika týdny švédský parlament přeformuloval svůj energetický cíl ze „100% obnovitelné“ na „100 % bez fosilních paliv“, čímž otevřel dveře k využívání jaderné energie. Tradičně jaderná Francie, ale nově také jádrem dosud nepolíbené Polsko s ambicí postavit šest reaktorů, se stávají v tuctu projaderných členských zemí EU vůdci renesance jaderné energetiky v Unii. 

Před volbami do EP se formuje ideologický rozkol ohledně zelené politiky

Před volbami do Evropského parlamentu v roce 2024 se formuje ideologický rozkol ohledně zelené politiky bloku. Na skeptičtější straně se konstelace pravicových skupin, od středopravé EPP (jejíž členkou je CDU předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové) až po krajně pravicovou Identitu a demokracii, stala stále kritičtější vůči zelené agendě. V dubnu tyto skupiny podle portálu Politico předložily několik pozměňovacích návrhů, které vyzývají k tomu, aby byly různé aspekty zelené agendy osekány nebo zcela odstraněny. Levicové aliance EU jsou přitom mnohem více rozdělené.

Nečlenská země EU Velká Británie, podle uniklých dokumentů publikovaných deníkem The Guardian, upustila od svého vlajkového klimatického závazku ve výši 11,6 miliard liber pomoci rozvojovým zemím. O týden dříve jiná samostatná zpráva zjistila, že konzervativní vláda premiéra Rishiho Sunaka nesplní většinu svých klimatických cílů. Podle úniku se britská vláda rozhodla přeorientovat své rozvojové zaměření od zelených politik, aby se vypořádala s post-covidovým oživením, Ukrajinou a pokračující krizí životních nákladů. Rishi Sunak zároveň schválil první hlubinný uhelný důl v zemi po 30 letech a podle další zprávy listu The Guardian slíbil, že se v rámci posílení britské strategie energetické bezpečnosti bude ve větší míře zabývat jadernou energií. Jak ukázaly nedávné doplňovací volby ve Velké Británii, hněv proti přehnaným ekologickým opatřením, jako jsou londýnské zóny s velmi nízkými emisemi (ULEZ), může pomoci chřadnoucí Konzervativní straně udržet si několik křesel za stále větších volebních ztrát.

Podle zprávy portálu Daily Caller oznámila minulý týden Aliance pojišťoven s nulovými emisemi (Net Zero Insurers Alliance, NZIA), kterou spravuje OSN, že upustila od všech požadavků, aby její členové stanovovali nebo zveřejňovali cíle v oblasti snižování emisí skleníkových plynů.

Jedním z nevyhnutelných důsledků této kolektivní snahy o směřování bilionů peněz z churavějících státních rozpočtů ke globalistickému cíli prostřednictvím dotací byl nakonec odpor veřejnosti, protože obyčejní voliči si začali uvědomovat přímé souvislosti mezi touto politikou a výrazně vyššími životními náklady, které nyní zažívají. Není pochyb o tom, že tato reakce v Evropě pokračuje a začíná mít významný dopad na zdejší politická rozhodnutí. S tím vším se 450 milionů obyvatel Evropské unie musí popasovat za situace, kdy – jak napsal v rozsáhlé analýze Tom Fairless v deníku Wall Street Journal – čelí nové ekonomické realitě, kterou nezažili již několik desetiletí. Stávají se chudšími.

Evropská unie by se měla daleko více zabývat zásadním propadem své ekonomiky vůči světu a s tím spojené složitosti financovat potřebné státní výdaje na zdravotnictví a sociální služby. Nicméně zatím stále platí ideologický kurz, který agentura  Bloomberg označila příznačným titulkem „Zelené šílenství na chůdách“. Podle návrhu Evropské komise ze 4. července, tedy ještě před oznámením odchodu F. Timmermanse, musí Evropská unie investovat dalších 700 miliard eur (v přepočtu cca 17 bilionů korun) ročně, pokud chce ekologizovat ekonomiku a vyloučit levná ruská fosilní paliva. Většina této částky bude muset být získána ze soukromých zdrojů. V současném plánovacím období let 2021 až 2027 EU vyčlenila na klimatická opatření 578 miliard eur. Na pozadí zdrcujícího všeobecného poklesu významu Evropské unie ve světě musí nutně dojít k zásadní reformě její politiky a důkladné revizi klimatické politiky tak, aby se z Evropy nestal chudý ekologický skanzen. Ostatně o tom nepochybně budou chtít rozhodnout občané EU v příštích volbách do Evropského parlamentu. Proto lze předčasný odchod zavilého zeleného ideologa Franse Timmermanse považovat za předzvěst lepších časů.