Tachografy do malých dodávek budou povinné už (až) za rok
Malé dodávky, přesněji užitková vozidla o celkové hmotnosti od 2,5 do 3,5 tuny, pokud se dopustí přeshraniční přepravy, budou muset být vybaveny tachografy. Toto ustanovení je součástí Balíčku mobility (BM) a je platné od 1. července 2026.
Na první pohled by se řeklo: inu, proč ne. Už systém digitálních tachografů do aut nad 3,5 tuny, povinně i pro přepravu vnitrostátní, se zaštiťoval sociální politikou, tedy snahou o nepřetěžování řidičů jejich šéfy. A dopadlo to špatně. Nařízení AETR, jímž se nákladní přeprava řídí, sice v úvodním ustanovení jasně říká, že AETR neurčuje pracovní dobu řidičů, ta je dána vnitrostátními zákony. U nás mj. Zákoníkem práce. Zároveň ale AETR umožňuje řidiči pracovat 13 hodin denně, dvakrát v týdnu (ten má 6 dní) i 15 hodin. Toho se speditéři důsledně drží. Řidiči na podfuky ochotně přistoupili, zvláště ti mladší. Jednoduše proto, že jejich příjmy jim šéfové začasté vyměřovali podle najetých kilometrů. Což AETR výslovně zakazuje (vázáním odměny na kilometrové výkony řidiče). Takže samozřejmě ne do výplatních pásek. Tam se žádné přesčasy a víkendové příplatky nesměly objevit. Ale přepočítávaly se do cestovních náhrad, tzv. diet, které mnohdy překračovaly dvojnásobně oficiální mzdu, běžně účtovanou lehce nad zákonné minimum, a nejsou daněné ani příjemcem, ani plátcem. Bylo mnoho řidičů, kteří podváděli s dvojí kartou řidiče. To je ta s čipem, která se do tachografu zasouvá, zaznamenává pohyby a stání vozu a má kapacitu záznamu zhruba 300 pracovních cyklů, to jest 300 dní. Prostě jezdili na dvě takové karty. Mimochodem, tachograf a tedy i čip na kartě řidiče zaznamenává i rychlost vozidla a při silniční kontrole může být řidič za přestupek (rychlost, nedodržení přestávek, nedodržení povolených časů řízení a povolené pracovní doby) trestán 28 dní nazpět. Nikde není psáno, že nesmí být trestán i těch 300 dní zpětně.
O tachografech do dodávek píše populární motoristický server Garáž.cz: „Na papíře to možná vypadá jako opatření pro větší bezpečnost a férovost mezi dopravci. V praxi se ale jedná o další nepřiměřený zásah, který zasáhne především malé firmy, živnostníky a běžné občany. Velké dopravní firmy už tachografy používají – ty menší budou muset investovat desetitisíce, a často zbytečně.“ Instalaci jednoho tachografu server vypočítává na 20 až 40 tisíc, bez provozních (několikatisícových) nákladů.
Živnostníci, řemeslníci, nezřídka mívají dodávku přihlášenou „na firmu“. Běžně ji používají k práci, na víkendy nebo o prázdninách s ní a s rodinou vyrazí na dovolenou. Tu k moři, jindy do Alp. Často ale také do zahraničí pro náhradní díl, aby mohli rychle spravit cosi pro svého zákazníka. Nebo mu rychle cosi přivézt. Pro mechanizaci na své soukromé políčko. Pro nářadí do své garážové dílny.
To sice není komerční přeprava, tedy přeprava konaná jako hlavní podnikatelský program, takže by tachograf tyto dodávky mít nemusely. Ale diskutujte o tom s rakouským nebo španělským policistou. Každý advokát vám zároveň potvrdí, že dokazování, že něco neděláte, je vždy velmi obtížné a výsledek nejistý. Kdo vám vystaví nenákladový list nebo neobjednávku přepravy? Česmad? Nebo snad ministr dopravy?
Nařízení, které bylo přijato v Balíčku mobility v roce 2020 a jež se zatím neocitlo v hledáčku českých politiků (vždyť je to až za rok), narozdíl od nedávno ohlášeného záměru Evropské komise zhustit technické prohlídky osobních aut na každoroční, je podepsáno Evropskou komisí. Ale bylo by zajímavé zjistit, který z komisařů to sepisoval. Řidič, dopravce, dodavatelé tachografů, nebo sám Franz Timmermans? Bývalo dobrým zvykem v českém zákonodárném systému každý nový zákon, každou novelu podrobit analýze, na koho a jak nový zákon dopadne (zkratka RIA). Těžko říci, zda a jak to funguje v Bruselu, zda a jak to funguje u nás v případech, kdy se bruselské směrnice opisují do češtiny.
tříletá jednání v Evropě skončila úspěchem
Ministerstvo dopravy se k Balíčku mobility, kam tachografizace dodávek náleží, vyjadřuje omluvně. Sice jmenovitě jen k výjimce ze směrnice o vysílání řidičů, ale má to dosti obecné vyznění. Ministerstvo píše: „Česká republika jako středně velký stát neměla úplně ideální startovní pozici. /…/ ČR se stalo lídrem skupiny zemí, které se rozhodly najít společnou řeč a bojovat za kompromis. Tito naši spojenci – Slovensko, Finsko, Portugalsko nebo Irsko – si také uvědomili, že pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme se spojit a také někde ustoupit, protože jinak se ke kompromisu neposuneme. Velmi záhy jsme si uvědomili, že právě situace bez kompromisu by v konečném důsledku byla mnohem horší a všichni, zejména naši dopravci, bychom ji negativně pocítili. Tříletá jednání v Evropě neskončila předvídaným nezdarem, ale díky intenzivnímu zapojení všech zainteresovaných úspěchem, na který může být Česká republika hrdá. Podařilo se nám vyjednat ty nejlepší podmínky pro české dopravce, neboť jsme si velmi rychle vydefinovali společnou prioritu, kterou si osvojila taktéž celá česká vláda.“
To se dá přeložit do rodného jazyka (vydefinovat) tak, že se středně velkým, suverénním členským státem si Evropská komise může hrdě vytírat schody.