Svatý Václave, vévodo naší beznaděje
Jak by asi vypadal sv. Václav, kdyby legenda o něm vznikala dnes? Vynikal by v něčem, měl by úspěch? A byl by nám aspoň trochu bližší? Pomohl by nám v dobách krize?
Zatímco v řadě zemí si aspoň o státních svátcích lidé připomenou hrdost na svoji zemi, u nás si spíš užíváme volna. Média se nejvíc věnují tomu, jak budou zavřené obchody. Přitom právě dnes, tváří v tvář rostoucím cenám a přežívajícím restrikcím, by trocha hrdosti, síly a optimismu neuškodila. Bohužel, my, Češi, na to moc nejsme. A zrovna sv. Václav je nám možná ze všech svátků nejméně srozumitelný.
Jak už mezi světovými válkami napsal historik Josef Pekař, Václavové byli dva. První žil a zřejmě se stal obětí svého bratra. Druhý žije jako legenda. A je důležitější.
Za minulého režimu jsme se o něm učili ve školách až neuctivě, neboť prý odmítal za svou vlast bojovat. Jak to bylo doopravdy? Těžko říct, nejstarší dochované zprávy o jeho životě a skonu vznikly až desítky let poté (třeba Legenda Kristiánova asi tak padesát až šedesát a ještě mnozí badatelé pochybují, zda to nebylo později).
Tak nezbývá než znovu citovat zmíněného Josefa Pekaře, a sice v tom, že podobu světce stvořila až doba, která přišla po něm. Samozřejmě v duchu toho, co považovala za urozené, cnostné, chvályhodné.
Vedle toho, že měl bořit šibenice, pečovat o chudé, stavět kostely a propouštět otroky, prý kníže Václav také nosil nejprostší oděv, jedl jen ta nejchudší jídla, bořil pohanské svatyně a po zplození syna odmítal sex. Skoro bychom ho z dnešního pohledu mohli vidět jako náboženského fanatika. Jak nám pak může něco říkat?
Sociolog Ivan Mucha v jedné ze svých knih upozornil, že systém symbolů založených na víře se časem rozpadl a nahradil jej hédonismus.
Pravda, vezměme si třeba slavná slova Jana Wericha: „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.“ Opravdu nemají s vírou jako ideálem moc společného. Ale jsou moudrá.
Je totiž možné, že i ten hédonismus už zůstal za námi. Dnes spíš společnost jede v náboženství konzumu a úspěchu. Vypadá to podobně, ale rozdíl v tom je. Hezky to ukazuje jeden ruský vtip z 90. let. V něm se potkají dva muži se stejnou kravatou. První se samozřejmě ptá: „Za kolik jsi jí koupil?“ „Za tisíc dolarů,“ vytahuje se druhý. „Tak to tě natáhli,“ kontruje první a dodá: „Já za ní dal dva tisíce.“
Jak by tedy vypadal sv. Václav v legendě, kterou bychom vytvořili dnes? Vybudoval by velké finanční impérium? Vyhrál Stanley Cup? Nebo by měl nejvíc lajků? Případně vykupoval celé obchodní domy? Pomohl by nám v době, kdy všechno kolem nás zdražuje a … ?
Možná, jako vzor, že to jde. Hm, ale podaří se to málokomu. To už spíš ten sebepřesah, ten můžeme mít ve svých rukou. Ale nemusí jít o náboženství. Jenže u nás si vždycky hodně lidí raději zoufá. Takže si hezky můžeme zazpívat třeba kus chorálu od Petra Skoumala:
„Svatý Václave, vévodo naší beznaděje,
Stojíš tu tak trochu na vlastní nebezpečí.
…
Svatý Václave, vévodo naší povolnosti,
Měníme místodržící jako ohlávku.
…
Neopouštěj nás…“
