Korporace Hudba

Byl jsem v pondělí na nevšedním koncertu v galerii Dox v Praze-Holešovicích. Hrálo duo Josef Špaček – housle, Tomáš Jamník – violoncello. Takové duo není k vidění jen tak leckdy. Podobně jako skladby, které se pro takové obsazení dají na živo slyšet opravdu zřídka.

Klid, tohle nebude umělecká kritika, tohle je ekonomická poznámka.

Tak dál… Po koncertě většina publika setrvala na krátké povídání s oběma hudebníky. Vyprávěli o skladbách, které hráli, ale také o životě při pandemii, o projektech před ní a po ní (skoro).

Tomáše Jamníka znám už řadu let. Na jím pořádané akce se občas vypravím. Vím, proč a jak to vše organizuje a zařizuje. Akademie komorní hudby, Ševčíkova akademie, nebo projekt Vážný zájem, při kterém provozuje domácí koncerty komorní hudby. Loni třeba v cukrárně na Spořilově.

Kdysi o obou svých Akademiích řekl, že byl také začínajícím výkonným umělcem a ví, jak je to těžké se prosadit a fungovat jako profesionál, jak je nesnadné neustále se učit, zdokonalovat svou hru, a tak se dnešním „mladým“ snaží pomoci a nějaké cesty ukázat. Při covidových uzávěrách provozoval koncerty „do tmy“, snímané kamerami na internet. Vymohl státní podporu učitelům základních uměleckých škol. Atd…

Když jsem Jamníka poslouchal minulé pondělí, došlo mi, že je všechno ještě trošku jinak. Že to vše dělá pro hudbu jako takovou, pro hudbu, která mu učarovala a jež určuje jeho život. Jestli pomáhá lidem kolem sebe, pak jen či hlavně proto, aby mohli provozovat hudbu. Co nejlépe a na co nejvíce místech. A aby takových lidí, kteří umějí hrát a do hloubky rozumějí tomu, co dělají, bylo stále více.

Akademie komorní hudby, jediný vzdělávací podnik u nás zaměřený na komorní hudbu. Tomáš Jamník je zcela vpravo s růží v ruce.

Foto: archiv autora

Když bych Jamníka přirovnal ke korporaci, tak propaguje a „prodává“ produkt, který jí nikdy nebude patřit, nikdy si jej nepřivlastní, nepatentuje ani jinak nezmonopolizuje. Naopak, snaží se jej zpřístupnit co nejvíce lidem. Pořádá například domácí koncerty: domluvte se se svými sousedy, kteří mají rádi vážnou hudbu, dejte mi vědět a já u vás doma sehraji komorní koncert.

Co projekt, to dceřiná společnost.

Jamník je vizionář. Hovoří o tom, že se hudba bude někdy zanedlouho provozovat i jinak, než že velké orchestry budou cestovat přes půl glóbu na jeden dva koncerty a pak zase domů. „Takový koncert před publikem, to je krásný rituál, máme ho moc rádi, ale ono se to asi bude dělat ještě i jinak,“ říká Jamník.

Je organizátorem, ředitelem i dělníkem ve své korporaci. Nemá žádné podřízené, a stejně ho všichni poslouchají. Jeho zaujetí, pracovitost a cílevědomost jsou obdivuhodné. Ano, tak se to i píše v životopisech slavných a úspěšných manažerů a podnikatelů. Kdy a jak Tomáš pravidelně cvičí na cello vím jen z doslechu, nebudu tady drbat…

Na koncertě s Josefem Špačkem, který je Jamníkovi věrným druhem v hudbě i „dceřiných firmách“, se v publiku usadil také Karel Janeček, matematik, finančník, učitel na univerzitě, podnikatel a také vizionář a organizátor kdečeho zajímavého a užitečného. A také největší akcionář Doxu. Svádělo to k úvahám, v čem jsou si s Jamníkem podobní. Nesmělé úsměvy, radost z právě prožívaného, dokonce podobný styl oblékání… A jaký je mezi nimi rozdíl? No, jen nějakých… pár miliard.

(Na obrázku v záhlaví článku je záběr z domácího koncertu v Lučanech.)