Státní banky mají především ohlídat stabilitu finančního systému. Hlídají špatně.
Investoři mají obavy o stabilitu finančního sektoru. Akcie největší německé bankovní společnost Deutsche Bank odepsaly 8,5 procenta, výrazně klesly také například akcie švýcarských bank Credit Suisse a UBS. Panevropský akciový index STOXX Europe 600 se snížil o 1,4 procenta na 440,11 bodu.
Akcie Deutsche Bank klesaly už třetí den za sebou. Za jejich pátečním propadem stojí prudký růst nákladů na pojištění dluhopisů této banky proti riziku nesplacení, napsala agentura Reuters. „Deutsche Bank skutečně zaujala místo Credit Suisse jako další jakýsi nejslabší článek řetězce, možná neprávem,“ konstatoval analytik David Goebel ze společnosti Evelyn Partners.
„Krachy tří bank ve Spojených státech amerických, nebo vynucené převzetí švýcarské Credit Suisse bankou UBS znamená, že hladké přistání ekonomiky je čím dál tím více pouhým snem centrálních bankéřů,“ cituje ČTK analytika XTB Štěpána Hájka. „Ekonomika pravděpodobně později v letošním roce tvrdě narazí, což je přesně to, co nyní naceňují finanční trhy. Stále nevíme intenzitu tohoto poklesu, což drží akciové indexy na relativně vysokých úrovních.“
Akcie Deutsche Bank za celý minulý týden odepsaly pětinu své hodnoty. Padalo se i v Praze. Erste jen v pátek o 7,15 procenta, Komerční banka, dceřiná společnosti francouzské Siociété Générale, o 2,81 %, což je „…ve srovnání s evropskými bankami jeden z lepších výkonů,“ komentoval ekonom Komerční banky Bohumil Trampota.
Opět, podobně jako v roce 2008, mělo se v Evropě zato, že americké finanční problémy do Evropy nedorazí. Dorazily. Tehdy i dnes. I když propad Crédit Suisse a UBS souvisejí s jejich vyšetřováním podezření, že obcházely evropské sankce na Rusko, nebo-li, praly špinavé peníze ruských oligarchů.
Markéta Šichtařová, ředitelka poradenské firmy Next Finance, už z počátku týdne nenápadně označila za evropský průšvih jednu velkou německou banku. Ve čtvrtek 23. března napsala: Já evropské banky – zejména ty menší a regionální – považuji za zrovna tak ohrožené /jako malé americké a britské/, a to ze dvou důvodů. Zaprvé pohyb úrokových sazeb do záporných hodnot, jejich následné zvýšení, a také míra inflace, což je to ono, co vyvolává a bude vyvolávat problémy bank, jsou v eurozóně extrémnější než v USA. A zadruhé, zdá se, že státní autority v Evropě si méně připouštějí a chápou podstatu stávajících problémů.“
Tím by se dal tento článek skončit, ale problém tím jen začíná. Už delší čas Evropská centrální banka (ECB) nabádá státní banky členských zemí eurozóny, aby svou měnovou politikou podporovaly Zelený Nový úděl. Bývalý guvernér České národní banky (ČNB) Jiří Rusnok v jednom svém rozhovoru pro tisk prohlásil, že na schůzkách šéfů cedulových bank vždy tvrdil, že státní banky se mají starat o stabilitu finančního systému a to ostatní jim nenáleží. Má pravdu, ale není vyslyšen.
Nastupující krize bank má, jak výše popsáno a jak i ve Světě hospodářství již komentováno, původ v příliš vysokém podílu vysoce nerizikových státních bondů v bankovních bilancích. Ukázalo se, že při vypuknutí „zcela neočekávané“ vysoké inflace se tyto dluhopisy stávají naopak vysoce rizikovými. S přípodotkem, že neočekávaná inflace byla už nejméně 10 let mnohými finančními odborníky očekávána s vysokým procentem pravděpodobnosti. Leč, opět byla varování oslyšena. Testy odolnosti bankovního systému žádná rizika nehlásily, ale testy jsou jen záležitostí matematických modelů. O jejich „neomylnosti“ zde psal kolega Roman Pospíšil.
Kam až dospěl apel Christine Lagardeové, prezidentky ECB, není v tuto chvíli vyčíslitelné. Co chvíli ale přicházejí tiskové zprávy, že tato banka či ona pojišťovna vypověděla financování, resp. pojistné smlouvy „špinavým“ firmám. U nás například hnědouhelným dolům skupiny ČEZ. Podle představ ECB by finanční ústavy měly do řízení rizik zahrnovat i rizika environmentální, přesněji klimatická. Cílem je zastavit financování špinavým, nebo málo zeleným podnikům.
Úvěrování, například i nákupem firemních obligací, by tak mělo být podmíněno snahou o snižování exhalací oxidu uhličitého. Podle praktiků z průmyslu by zřejmě stačilo si na střechu slévárny instalovat fotovoltaiku, a jede se dál.
Nejede. Problém je, že zelené podnikání funguje výhradně na dotacích. Dotován je nákup slunečních elektráren, dotována je produkce přes fixní a vysoké výkupní ceny a nyní je dotována i spotřeba formou přímých příspěvků nebo cenových stropů. Žádná normální komerční banka by neúvěrovala investici do elektrárenského zdroje s návratností 15 nebo 18 let. Ani soukromému investoru, natož firmě. Úvěrování je tedy průchodné jen s dotacemi, a navíc si banka odškrtne příspěvek na zelenou. Vzpomeňme si, jaký randál u nás způsobilo někdejší dodatečné dodanění fotovoltaické elektřiny na 24 % s tím, že se „jen prodlouží“ o kousek návratnost investic. Kolik slabších investorů se dostalo do průšvihu?
EU má nyní ambice dotovat ještě ke všemu investice do stavby továren na komponenty pro obnovitelné zdroje, takže na dotacích pojede kompletně celý výrobní, investiční i spotřební cyklus odvětví. Komerční banky vše zaúvěrují, nakoupí (nejen banky, ale třeba i podílové fondy) jen zelené obligace. Pak se něco zadrhne, třeba že v důsledku války – nějaké nečekané – bude nutné nečekaně zvýšit výdaje do obranného průmyslu a peníze na zelenou nebudou. Nebo napřesrok přijde nepředvídatelně studenější zima. Nebo stoupnou daně a nečekaně klesne koupěschopnost obyvatelstva. Nebo se průmyslové podniky nepředvídatelně zastaví nebo vystěhují z Evropy jinam. Případně horentní dotace a nekryté úvěry způsobí zcela nečekanou inflaci. V ten moment tu máme nečekanou krizi finančního systému jako vyšitou.
Ale nestrašme se, to je jen čirá spekulace. Nic podobného se přece nemůže stát, zelená pojede peníze nepeníze, náklady nenáklady, daně nedaně, válka neválka, krize nekrize, banka nebanka. Až po hlava nehlava.
