Spolkový ústavní soud patrně rozhodoval pod vlivem
Není to nová zpráva, ale nové věci se kolem ní začnou dít. Připomeňme „epochální rozhodnutí“ Spolkového ústavního soudu v Německu z konce dubna letošního roku.
Tato mezinárodně vysoce uznávaná soudní instituce, v mnoha ohledech i vzor ústavnosti pro nás, tehdy rozhodla o oprávněnosti žaloby občanů a iniciativ proti spolkové vládě, že pro ochranu klimatu nedělá dost a že tím ohrožuje občanská a lidská práva. Podle rozhodnutí soudu je klimatický zákon, přijatý v Německu v roce 2019, protiústavní, neboť neplánuje snižování emisí skleníkových plynů do roku 2030 v dostatečné míře na to, aby bylo dosažení cílů po roce 2030, včetně klimatické neutrality v roce 2050, reálné. Stát má čas na nápravu do konce příštího roku.
Jen asi týden nato podal podobnou žalobu na český stát, který ale žádný zákon o klimatu nemá, spolek Klimatická žaloba. „Nález Spolkového ústavního soudu má obrovský právní význam a mezinárodní přesah. Potvrzuje, že naší společné mravní odpovědnosti vůči budoucím generacím odpovídá povinnost politiků neodsouvat tyto nepříjemné, ale neodkladné kroky do funkčních období svých nástupců. Nebojím se říci, že u německých sousedů dnes zvítězila spravedlnost,“ prohlásil tehdy Martin Madej, mluvčí spolku Klimatická žaloba ČR.
Podobných žalob proti státům i firmám se po Evropě rojí desítky. „Úspěchy klimatických žalob v Evropě v poslední době ukazují, že v důsledku klimatické krize dochází a bude dále docházet ke stále významnějším zásahům do lidských práv. Vidíme na příkladech z řady zemí, že soudy těmto právům ochranu poskytují,“ konstatoval Pavel Černý, advokát Frank Bold Advokáti, který zastupuje českou klimatickou žalobu před soudem, pro webový portál czechsight.cz.
Pozoruhodný náhled na tu věc přinesl minulý čtvrtek týdeník Echo v rozhovoru s Fritzem Vahrenholtem, dlouholetým zaměstnancem státních úřadů pro ochranu životního prostředí a bývalým manažerem velkých energetických koncernů pro obnovitelné zdroje. Především podotkl, že rozhodnutí Spolkového ústavního soudu se opírá o zprávy mezivládního klimatického panelu IPCC. A poslední publikovaná zpráva uvádí, že pokud se emise budou zvyšovat do roku 2050 dosavadním tempem, oteplení vzroste do roku 2060 o 0,4 °C, což nemá pro příští generaci prakticky žádný význam.
„Soud staví na tvrzení IPCC, že pokud chceme zastavit oteplování na 1,5 stupně, smí lidstvo vypustit už jen 800 miliard tun exodu uhličitého. Což já zpochybňuji, podle mě lidstvo disponuje dvojnásobkem,“ říká v rozhovoru F. Vahrenholt. „Ale i kdybychom na tvrzení IPCC přistoupili, dopustil se náš ústavní soud vážné intelektuální chyby. Podíl Německa na těch zbývajících emisích totiž spočítal podle počtu obyvatel, což je naprosto nevhodné měřítko. Nemůžete vysoce rozvinuté země jako Německo, Česká republika a Francie srovnávat se Sýrií, Burundi a Nepálem. Naše průmyslové země pořád ještě zásobují celý svět zbožím – stroji, léky, chemikáliemi. Co je ve světě potřeba, to dodáme. Jediné rozumné měřítko by podle mne byl hrubý domácí produkt. Pak bychom taky došli k úplně jiným časovým lhůtám. Zatímco ústavnímu soudu s jeho počtem obyvatelstva vychází, že Německo při dnešním tempu emisí spotřebuje svůj příděl už v roce 2031, mně s použitím HDP vychází, že máme ještě 30 až 40 let čas.“
Otvírá se tu možnost, že se zpravodajka nechala ovlivnit svým manželem
Dále v rozhovoru se dostane i na politický podtext rozhodnutí Spolkového ústavního soudu. „Soudkyní zpravodajkou tu byla jistá Gabriele Britzová, manželka jednoho docela důležitého politika Zelených ve Frankfurtu,“ líčí F. Vahrenholt. „Což samo o sobě není nic špatného. /…/ Špatné je to, co jsem následně zjistil: pět měsíců před rozsudkem už se klíčové věty z rozsudku objevily na webu tohoto zeleného politika. Otvírá se tu možnost, že se zpravodajka nechala ovlivnit svým manželem.“
Vahrenholt své zjištění zveřejnil, ale bez odezvy. „Proběhlo to některými médii, ale až do politické sféry ta zpráva nedolehla. Nepřijde vám to zajímavé? Spolková vláda se v tomto řízení vlastně ani necítila jako na lavici obžalovaných a s žalující stranou už předem souzněla,“ vysvětlil v rozhovoru pro Echo Fritz Vahrenholt.
Komentář má mít pointu. Citujme tedy z jarní tiskové zprávy spolku Klimatická žaloba: „Jde o rozhodnutí relevantní i pro české prostředí. Německá ústava je založena na liberálních hodnotách a její výklad slouží českým soudům jako zdroj inspirace. Ani nehraje roli, že v Česku nemáme zvláštní klimatický zákon; podstatné je vymezení povinností státu vůči jednotlivcům, které musí stát v návaznosti na změny klimatu plnit,“ tvrdí JUDr. Vojtěch Vomáčka, Ph.D., LL.M. z Právnické fakulty Masarykovy Univerzity.
Trochu zoufalé, že?
