Proč evropští politici vypadají jako slepí a hluší? Nic nenormálního
Němečtí vědci vyzývají vládu, aby neodcházela od jádra. Výrobce vakcín přiznává, že nikdy neměly bránit přenosu infekce. Všichni víme, že instalovaný výkon OZE není skutečný výkon. Jak politici reagují? Nijak. Překvapit to může jen nepřipraveného.
Mnozí z nás to znají z různých part, ti smutnější z rodin, ale snad nejvíc z korporací. Někdo udělá špatné rozhodnutí. Výsledky ukazují jasně, že vede firmu k problému. Všichni ale trvají na realizaci a případně ještě prohloubení toho, co je zlé.
Manažer, který zdevastoval celé klíčové oddělení, setrvá na svém místě ještě pěkných pár měsíců či let. Špatně nasměrovaný vývoj pokračuje, i když je jasné, že není k ničemu. Stejně jako nová cenová politika, byť firmu připravuje o zákazníky. Tak by se dalo pokračovat.
Nejde jen o groupthik, ale taky
Většinou se to svádí na tzv. groupthink. Už jsme se tady o něm jednou zmínili, tak snad jen stručně. Skupina lidí, která přijme za svůj nějaký názor či směr, ke kterému se upne, začne filtrovat všechny informace, které by jej mohly nahlodat. Vzájemně se ujišťuje o své pravdě a toho, kdo by ji chtěl nahlodat, vypudí. Proto se ve velkých korporacích často vyplatí držet hubu a krok stejně jako za totáče.
Někdy se v prostoru objevuje pro tento styl myšlení také výraz „korporátní stupidita.“ Ovšem pozor, této formě uvažování nepodléhají jen firmy. Přesvědčení, že nejlepší cestou k zajištění míru na Ukrajině je ukončení její podpory a jednání s Vladimírem Putinem, se také v určité skupině obyvatel opakuje skoro jako mantra. Aniž jej kdokoliv, jakkoliv rozpracoval, aniž by někdo zdůvodnil, jak by ten konec podpory přinesl mír, a nikoliv destrukci a porážku Ukrajiny. Stejně tak aniž by popsal, s čím bychom tak za tím Vladimírem měli jít. Snad s ratolestí, zdravicí a prosbou, jestli by toho radši nechtěl nechat.
Za vším jsou prosté, psychologům dávno známé fenomény. Strach z omylu, nechuť ke změnám, nechuť měnit názor vytvořený mnohdy i během prvních pár vteřin, ale také víra, že nějaké dokonalé řešení nás zachrání či posune dál. Proto lidé skáčou na lep podvodníkům, proto milují jednoduché návody na řešení, proto volí pouťové vyvolávače. Ve firmách, nadnárodních strukturách a vládách by je měly chránit informace, vzdělání, analýzy, poradci… jenže informace se dají odfiltrovat, analýzy uzpůsobit, poradci se často přizpůsobí sami. Konec konců ze slonovinové věže ven vidět nebývá.
V rámci stádního chování se pak další a další přidávají k trendu. Budoucí realita je konstruovaná čistě sociálně jako shoda na tom, co a jak bude. Ovšem odtrženě od snahy zkoumat, ověřovat, analyzovat, pochybovat… Kritici jsou odháněni, zostuzováni a někdy i vylučováni z „odborných“ struktur. Prognózování ztrácí význam kontinuální poznávacího procesu, v němž proměnnou jsou nejen vstupní data, ale i obecný stupeň našeho poznání. Stává se společensko-vědní disciplínou, blízkou cílené manipulaci. Mnohdy i sebe sama. Až do okamžiku, kdy narazí na totální destrukci.
a není za tím prostě byznys?
Takže Rakousko možná znovu zavede roušky (přestože není známo, že by byly k něčemu dobré), automobilový průmysl bude rozvíjet elektromobilitu (aniž bychom prodloužili dojezd, vyřešili životnost a likvidaci baterií, stejně jako brutální dopad těžby vzácných kovů na životní prostředí…), unie bude bojovat s dezinformacemi (včetně těch potvrzených?) …
Tak by se dalo pokračovat až do rozměru knihy. Ovšem je zde ještě jedna stejně nebezpečná a možná i mnohem horší možnost. A sice, že je za tím byznys. Ať již zájmových podnikatelských skupin, nebo některých hlasatelů jediných správných idejí. Neboť jak v úzkém kruhu prohlásil jistý nedávný šéf významného podniku v kritické infrastruktuře: „Nejdřív je lobbying, pak teprve přichází ideologie.“ To podezření je tváří tvář hroucení Evropy bohužel čím dál silnější.
