Přichází únava! Přinese chyby a apatii
Přesně měsíc uplynul minulý čtvrtek od okamžiku, kdy ruská vojska vtrhla na Ukrajinu. Desítky dnů napětí a strachu, u citlivějších lidí empatie, zděšení či aspoň soucitu vedou k vyčerpání. Mnozí z těch, kteří na konci února sledovali dění i několikrát za den, se na zprávy už nemohou ani podívat. Přišla únava. Co všechno způsobí?
Všechny ty řeči o solidaritě a vzedmutí národa bych doporučoval brát s rezervou. Na konto ukrajinského velvyslanectví přiteklo od českých dárců podle dosud známých údajů něco přes půl miliardy korun. Člověk v tísni vybral zhruba 1,5 miliardy.
V Česku je něco přes pět milionů lidí v produktivním věku. Někteří samozřejmě dlouhodobě nepracují, jiní jsou ve finanční tísni, část je trvale v zahraničí… počet pracujících a platících sociální pojištění jsme v minulosti odhadovali na 4,7 milionu. K tomu si připočtěme nějaké ty dobře zajištěné penzisty, nepracující rentiéry a další. Kdyby pět milionů lidí dalo po jediné tisícovce, vybralo by se pět miliard. Při dvou tisícovkách pak deset.
Možná po sečtení všech možných sbírek, které o výsledcích neinformují, bychom se k takovému číslu i dostali. Jenže musíme vzít v úvahu, kolik lidí dalo tisícovek mnohem víc, třeba deset, patnáct, někdo padesát… pár firem i miliony.
Každopádně je tu přinejmenším hodně lidí, kterých se věc emočně dotýká. Sledovali či sledují dění, myslí na oběti, možná i na strach, co bude dál a kam se válka přesune. Mnozí pomáhají. Po více než měsíci musí nutně přijít únava. Kdyby ne jiná, tak emoční. Obvykle se mluví o tom, že následuje po heroické fázi, kdy jedeme nadoraz. Ať už pomáháním, nebo i prostě tím, že na něco ustavičně myslíme a jsme s tím ustavičně konfrontováni.
Pocit viny, že se to děje někomu jinému
U někoho se přidávají pocity viny, že to špatné se děje někomu jinému. U jiného zmatení, zvlášť u mladých lidí, z nichž velká část byla doposud „konfrontována“ pouze s blahobytem a starostí o dostatečný počet pohlaví. Často se prý v této souvislosti hovoří o „generaci sněhové vločky.“ Navíc šok, který prožíváme, navazuje na vyčerpání posledních dvou let. Na které každý nějak reagoval, nejvíc bohužel děti.
Je normální, pokud vypneme zprávy, nedíváme se na sociální sítě, pustíme si fotbal nebo se celý víkend hrabeme v záhonech. Méně pochopitelné je, že na sociálních sítích se objevují příspěvky jako: „Imigranti se budou mít jako v bavlnce, zatímco my budeme okusovat kůru ze stromů.“
Bohužel, rostou ceny a jak známo, když v Americe rostly ceny bavlny, stoupala i nenávist vůči černochům (pardon Afroameričanům, ale tehdy to ještě byli černoši). Řada lidí svou frustraci otočí proti těm, kteří jsou na tom momentálně mnohem hůř. Další jen obrátí pozornost k tomu, co se jich dotýká bezprostředně.
Lidé ve válce neodpočívají
Kdo však odpočívat nemůže, jsou vojáci a civilisté na napadených územích. Neměli by ani politici. Zvlášť ti, kteří to s pomocí myslí vážně. Skoro bych řekl, že snad poprvé v životě je mi jich trochu líto. I těch, kteří mi jinak zvedají tlak. Odpočinek by měl být součástí jejich práce. Jinak budou dělat další a další chyby, kupit jednu na druhou, a nakonec možná dojdou k tomu nejhoršímu – k apatii.
Je to podobné, jako když máte doma agresivní, anorektické nebo úzkostné dítě. Když mu budete nadávat, nepomůžete mu. Když se mu budete snažit pomáhat až na hranici sebeobětování, nakonec se zničíte a nepomůžete mu taky. A teď, babo, raď.
Budeme-li se pořád jen dívat na dění na Ukrajině a osud utečenců, bude nás to příšerně vyčerpávat. Možná si taky nevšimneme jiných věcí, které se dějí. Že Německo odmítá změny, které by oslabily stoupající závislost na ruském plynu, že unie jedná o zavedení nesmyslného covid passu navždy, že cenzura se už bere jako něco, co bezpochyby přijde.
Pokud se od války myšlenkově odpoutáme, pravděpodobně nás dožene časem nějaký etický problém. Nebo ne, pokud se prostě začneme věnovat košili, která je bližší než kabát. Tedy, že si na válku zvykneme a dokonce možná začneme informace o ní relativizovat. Abychom si dodatečně racionalizovali, proč už nechceme na sebe brát část nákladů.
Řešení se asi hned tak nenajde. Jen je dobré si uvědomit, že se celý problém dostává z prvotního šoku do další fáze. S níž nemáme žádné moc velké zkušenosti.
