Pokud chce Evropa změnu, musí snížit náklady
Je jedno, zda pěstujete řepu, vyrábíte auta nebo převážíte turisty. Každého drtí vysoké ceny. Chceme-li zbrojit, je jejich snížení o to důležitější.
Situace na bojišti se mění každým okamžikem. Donald Trump poté, co zastavil Ukrajině pomoc, zase už říká, že je krůček od dohody o nerostném bohatství. Ať už je to jakkoliv, nelze se spoléhat se na to, kam korouhvička zrovna ukáže, a že to bude naším směrem. Evropa tudíž může ze svého plánu na posílení vlastní obrany ustoupit jen těžko.
Zatím jde jen o deklarace a hned se probírá, kde na to vzít. Mluví se o uvolnění dluhových brzd. Objevily se ale i spekulace, že bychom to mohli zařídit přes vyšší daně.
průměrná daňová kvóta v Evropě je o více než 1/4 vyšší než v USA
Průměrná daňová kvóta v Evropě je okolo 34 % HDP. V USA je to 26,6 procenta. Ceny energie jsou zde násobné. Trpí jimi všichni, stejně jako růstem ceny práce. Máme snad peníze na zbraně shánět tak, že zadusíme ekonomiku ještě víc? A koho pak budou státy danit?
Začíná to u energie
Je to problém, o kterém mluví všichni. Ceny energie jako základní příčina deindustrializace Německa. Vedle ní přebujelá byrokracie. Jenže ono navíc nejde jen o průmysl. Ceny energie drtí všechny, ať už jde o průmysl, zemědělství (kde se projevují například přes energeticky náročnou výrobu hnojiv) a potravinářství nebo služby. V těch je to možná nejméně. Ale zase se tam projevuje rostoucí cena práce. V Česku tedy jednoznačně. Životní náklady stoupají a lidé potřebují více peněz.
Ještě předloni na konci roku chtěla šéfka Evropské komise daně zvyšovat kvůli nákladům na ozelenění ekonomiky. Zdá se, že po zcela zjevném propuknutí deindustrializace tuto myšlenku opustila. Teď komise pod jejím vedním přišla i se změkčením emisních limitů pro automobily. Respektive rozložením jejich nástupu do delšího období.
Energie, náklady práce, daně…
To je ale málo. Evropa nepotřebuje jen ulevit od dalšího utahování šroubů. Potřebuje ty stávající povolit. Potřebuje levnější energii, potřebovala by snížení vedlejších nákladů práce, možná i nepřímých daní (což je asi nereálné). Potřebuje zjednodušit všechny možné povolovací procesy, i když to se týká hlavně některých zemí, s Českou republikou na předních místech.
To nemusí nutně znamenat rezignaci na všechny cíle v ozdravění ekonomiky, života a planety. Naopak by bylo dobré zachovat to, co jsme za velkých nákladů uvedli ve funkční život. Ať už jsou některé prvky cirkulární ekonomiky nebo vracení vody do přírody. Boj s plasty, které se nerecyklují, ale mizí ve světových oceánech, je zcela na místě (otázkou je, nakolik tomu pomáhá zrovna ta uzdička u víček).
Je chvályhodné se snažit snižovat mise CO2 (i když přesvědčení o jejich vlivu na klima vychází jen z pouhé korelace – což by vědecky nemělo obstát). Avšak bez spolupráce s ostatními částmi světa toho moc nezmůžeme. To už víme, jen někteří to vědět nechtějí. Pokud si zničíme ekonomiku, nebudeme už na klima mít vliv žádný.
Je to kde nakoupit?
Na energetiku, suroviny a zatím pořád ještě i práci je samozřejmě náročná každá výroba. Tedy i ta zbrojní. První otázkou je, zda vůbec v Evropě existují kapacity pro její navýšení. Pokud někdo říká, že se nám investice do zbrojení vrátí v růstu HDP, pak to chce alespoň část nakupovat tady. Nebo subdodávky, servis apod. Zkrátka zajistit to, čemu se říká offset (aniž bychom hovořili o metodě tisku).
Francouzi by v evropské ekonomice nakupovali rádi. Jenže zdejší zbrojovky jedou naplno a asi víc vyrobit nemohou. Vždyť polská armáda, která zbrojí zřejmě ze všech nejvíc, se obrátila dokonce do Jižní Koreje. A třeba vývoj společného bojového letounu Eurofighter Typhoon trval přesně 20 let.
Pokud by se tu nějaké kapacity našly, pak ale i ony budou potřebovat nižší náklady, aby výsledný produkt byl dostupnější. Zkrátka a dobře, potřebují to všichni. Nakonec by oživení pomohlo i státním rozpočtům. Jak se to ptal jeden z generálů v Šíleně smutné princezně? „Jak je možný, že tohle pořád někdo nemůže pochopit?“
