Penzijní reformě by pomohlo snížení počtu lidí živených státem
Nejenže se z diskuse o penzích vytratilo spoření, ale dokonce už se ani nemluví o oddělení penzijního účtu od státního rozpočtu. Tím spíš by bylo fajn, kdyby stát konečně začal redukovat počet lidí, které živí.
Rozhodně nemá jít o důchodce, invalidní důchodce, ženy na mateřské nebo učitele. Nároky těch prvních jsou morálně nezpochybnitelné a učitelů je nedostatek. A dokonce nejde jen o státní úředníky, o nichž se tak rádo a často píše. Oni se totiž počítají na desítky tisíc, podle studie IDEA (CERGE-EI) ze začátku loňského roku jich v té době bylo zhruba 78 tisíc. Ovšem celkově veřejný sektor zaměstnával okolo milionu lidí, přičemž zhruba polovina byla přímo placená ze státního rozpočtu.
Celkově stát platí kolem milionu zaměstnanců
Ovšem i lidé placení například kraji či městy jsou de facto na státní finance napojeni. Protože municipality zase dostávají peníze ze státního rozpočtu. A protože tzv. penzijní systém, nebo důchodový účet je jen pomyslná bilance výnosů z pojištění a důchodů (reálně jsou obě strany běžnou součástí rozpočtu), jdou odvody z těchto mezd jen z jedné státní kapsy do druhé. A pak se zase smíchají dohromady.
Co by tedy snížení počtu státem placených zaměstnanců přineslo?
1. Úspory na výdajích státního rozpočtu, jehož jsou penze součástí.
2. Ulehčení napjatému trhu práce, kde v řadě profesí zaměstnavatelé prostě nemají kde brát. Je sice pravda, že stát nezaměstnává moc řemeslníků, techniků a dělníků do výroby, ale i tak by asi většina lidí neměla zásadní problém práci najít.
3. Snížení průměrné mzdy, která zvedá inflaci, a na níž se také valorizují penze. Protože státní platy jsou poslední dobou vyšší než soukromé.
Pomyslnou bilanci důchodového účtu by tato operace možná nijak zvlášť nepoznamenala. Možná nižší valorizací, neboť teď všichni honí inflaci, ale standardně se spíš honí relace k průměrné mzdě. S ohledem na onu průměrnou mzdu by zase přesunem části lidí mohla mírně klesnout příjmová složka, protože privátní mzdy jsou v průměru nižší. Ale to by bylo jedno, protože to jsou ty odvody ze státem placených mezd, které platí zase stát.
Hlavní je, že důchody jdou u nás ze státního rozpočtu a nejsou navázané na vybrané pojištění. Dává tudíž smysl se bavit o celém státním rozpočtu. Jestli to někomu přijde nesystémové, tak prosím. Ale když už jednou vlády „nesystémově“ použily vyšší výběr z pojistného, než činily výplaty penzí na jiné výdaje, tak…
Sociální pojištění je jen jinou formou zdanění příjmu. A je zcela legitimní se ptát, zda máme penze financovat jen zdaněním práce. Protože z řady jiných příjmů se pojištění neplatí. Což má mimochodem dopad i na jejich příjemce. Takový majitel s.r.o., pokud postupuje zákonně a férově, zaplatí 19 % ze zisku (respektive jeho společnost) a následně 15 % srážkovou daň z podílu na zisku. Celkově tedy 31,15 % z rozdílu mezi výnosy a náklady, aniž by mu z toho šla jediná koruna do výpočtu penze.
Celý ten systém pojištění na jedné straně + penze na druhé je v podstatě dán historickou představou. Jenže málokdo ví, že původní systémy byly založeny na spoření. A jak kdysi napsal věhlasný ministr financí Karel Engliš: „Z příspěvků se tvoří kapitál pro každého pojištěnce, který se tráví rentou. Tento rozdíl je zvláště důležitý při zavádění pojištění, protože třeba napřed kapitál částečně nahromaditi, nežli začne pojištění působiti.“
Dnes to celé funguje jinak. Takže by asi bylo záhodno řešiti penze v celém systému veřejných financí a ozdravění ekonomiky. Samozřejmě, snižovat počet státem placených zaměstnanců vyhlašoval za cíl kde kdo. A nejde to udělat přes noc. Bez analýzy, bez přípravy. Včetně analýzy sociální únosnosti, protože po padesátce a na venkově to propuštěný zaměstnanec bude mít těžší. Navíc se to mělo dělat v době růstu. Ale co naplat, jsme tam, kde jsme, a vymlouvat se je na nic.
