Daně a penze: hlavně nehledejte spravedlnost

Pověstný pytel se roztrhl se zprávami o změnách v daních a penzích. Jsou nekonkrétní, protichůdné a poplašné. Není divu, každá změna totiž vždy někoho poškodí a spravedlnost neexistuje.

Foto: aderna z Pixabay

To není stížnost na politické poměry. Systém, který by byl férový vůči všem, je prostě iluze. I proto, že každý si tu férovost vykládá po svém a není na tom nic k odsouzení.

Řekněme, že zaměstnanec si oprávněně stěžuje, jak moc odvádí státu ve srovnání s živnostníkem. Zatímco živnostník si nedovede představit, že by měl platit stejně.

Systém, který by byl férový vůči všem, prostě neexistuje

Proč? Třeba proto, že ho nechrání žádný zákoník práce. Onemocní, má smůlu. Nemá žádnou proplacenou dovolenou, pokud je plátce DPH, odvádí i z toho, co mu někdo nezaplatí. (Představte si, jak zaměstnanec odvede daň, kterou za něj neodvedl zaměstnavatel, a to z výplaty, kterou nedostal – u OSVČ plátce DPH je to normální).

A když jsme u těch nemocí, ani krátkodobě si je nemůže moc dovolit. Řeči, že si má platit nemocenskou, jsou nesmyslné. O tom to totiž není. Nebo si snad dovedete představit daňového poradce, jak někomu řekne, že mu prostě přiznání neudělá, protože má zrovna chřipku? Nebo advokát? Snad jen řemeslník se dnes nemusí bát. Ale každý další by mohl přijít nejen o příjem za promaroděné dny, ale o práci vůbec.

V prvním pololetí loňského roku promarodil průměrně zdravotně pojištěný jedinec deset dnů na nemocenské. Za rok je to tedy dvacet dnů. Když k tomu připočteme standardních pět týdnů dovolené, pak průměrný zaměstnanec (OSVČ se to až na drobné výjimky fakt netýká) nepracuje v roce osm týdnů. Tedy více než 15 %, které platí zaměstnavatel či stát. A to je těch 10 dnů asi podhodnocených, protože v tom jsou i OSVČ, kteří většinou marodí v práci. A leckde je navíc té dovolené mnohem víc a k tomu nějaké ty sick day (většinou 3 až 5 dnů) a podobně.

Je to nepoměr – odvodů i rizik

No, tak dobře, ale pořád je to nepoměr, mohl by říct uznalý zaměstnanec. A uznalý živnostník by možná mohl neochotně souhlasit. A teď kde je ta férová částka? To se prostě spočítat nedá. Sorry, nedá.

Zaměstnanec může oponovat, že když živnostník přijde o klienta, klesne mu příjem. Ale on když přijde o zaměstnání, přijde o všechno. No jo, jenže živnostník zase nedostane odstupné, že jo. Navíc se to většinou snaží držet, co to jde, takže když přijde na pracák, spočítají mu podporu skoro z ničeho. A tak se dá pokračovat. Živnostník si musí platit daňového poradce… což není málo, když vydělává třeba do milionu ročně. Ale nic moc, když vydělává mnoho milionů. To si pak ale zase už nepoužije paušál a ty daně jsou jak kráva. Takhle se fakt dá diskutovat do nekonečna.

Jediné, co lze říct opravdu jasně je, že stejné daně a odvody zaměstnanec a živnostník mít nemohou. Pokud by to chtěl prosadit tzv. pravicový politik, bylo by to víc než zrada na voličích. Bylo by to něco, co se ani nedá pojmenovat.

stejné daně a odvody zaměstnanec a živnostník mít nemohou

Podobné je to s penzemi. Jaká je správná míra zásluhovosti? Jak velká část příjmů se má promítnout do penze ve 100 % a jaká se má redukovat? A jaká věková hranice pro odchod do penze je „férová?“ Dnes se leckdo děsí, že se má v budoucnu odcházet až v 68 letech. Šéfka sněmovny přispěchala s uklidněním, že se to bude týkat mladších ročníků. I ti ale jednou do takového věku dojdou (a už dnes mají volební právo).

Spíš by bylo dobré říct, že v řadě zemí část lidí už do takového věku pracuje. Zpravidla je to odstupňované podle řady kritérií. Protože horník vážně skoro do sedmdesátky asi makat nebude. A budete se divit, podobně dlouho se pracovalo už v minulosti, kdy délka dožití byla mnohem kratší.

Penze prostě míří do krize. Je přitom nesmyslné psát pořád něco o přebytku či schodku penzijního systému. To je jen teorie. Výnosy z pojistného na sociální zabezpečení jsou příjmem státního rozpočtu a výdaje na penze (nejen starobní) jsou jeho výdajem. Žádná vazba neexistuje. Je ale jasné, že když se mění poměr mezi pracujícími a důchodci, rozpočet to pozná. Protože právě to pojištění na příjmech a penze ve výdajích tvoří mimořádné, skoro klíčové položky.

Totéž platí pro systém zdravotního pojištění. Ten je sice od rozpočtu oddělen, ale stát ho taky bude muset řešit. Navíc, řada zdravotnických zařízení je dotována z veřejných zdrojů. Například z krajských rozpočtů, které jsou zase financovány přes stát.

Nejdřív ministr posouvání věku odmítal

Na celé diskusi o penzích je nejhorší ta neprůhlednost. Nejprve ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka zvyšování věkové hranice odmítal. Pak se o něm začalo mluvit a teď padají z různých míst útržky, z nichž nikdo není moudrý. Logicky to vede k jedinému závěru – hlavně moc neplatit, protože čert ví, jak to vlastně bude.

Inu, jak mi před zruba deseti lety říkal jeden zkušený harcovník z oboru penzí po schválení poslední a vlastně jediné reformy: „Vsadím láhev nejlepší whiskey, že vy podle tohohle zákona do penze nepůjdete.“ Ta nepředvídatelnost je možná horší než ten schodek.