Odbory zůstávají důležitým partnerem v diskusi
Poslední dobou je více slyšet o odborech. Má to souvislost s přípravou zásadní novely zákoníku práce. Odbory jsou v diskusi důležitým partnerem veřejné správě a zaměstnavatelům-podnikatelům. Není to nic nového, říkáme tomu už dlouhá léta tripartita. Pozici v ní mají odbory asi nejtěžší.
Veřejností jsou odborové organizace často vnímány ještě jako relikt komunismu, tehdy byla účast v nich povinná. Nebo jako organizace, která omezuje svobodu podnikání, byrokratizuje pracovně-právní vztahy a tím brzdí hospodářský rozvoj, pokrok a růst. Je možné takto na ně nahlížet, a ne že by tomu občas nezadávaly příčinu. Jejich nynější role je ale nezastupitelná a už dost jiná. Ne jako bojovníka za práva proletariátu proti kapitalistickým vykořisťovatelům, ale právě jako partnera do veřejné diskuse o podmínkách zaměstnávání a práce u nás, což větou rozvitou znamená životní úrovně zaměstnanců, pracovními podmínkami počínaje a způsobem trávení volného času a péčí o rodinu nekonče.
Působí jako vyvažující organizace především vůči zaměstnavatelským svazům. Zaměstnanci (ani živnostníci) jiné účinné aliance či sdružení neprovozují. Už to je činí nejzranitelnějšími účastníky pracovního trhu. Už pojem „pracovní trh“ není nejvýstižnější. Byl to a vždy je trh kupujícího. Konkurují si na něm zaměstnavatelé, vyhledávající spolehlivé, pracovité, kvalifikované zaměstnance a talenty. Potenciální zaměstnanci mezi sebou už si na tomto trhu vzájemně konkurenty nejsou. Ani dnes, kdy je o zaměstnance nouze. Je to vždy zaměstnavatel, kdo si vybírá.
Pak jde o to, za jakých podmínek bude zaměstnávat. V tomto ohledu je nutné pravidla stanovovat. Je užitečné dodržet princip, že tato pravidla určují podmínky nejméně nutné. Které to jsou, kde leží ta spodní hranice, je opět věcí nadmíru citlivou. Nepochybně každé pravidlo je omezením pro druhou stranu. Práva zaměstnanců omezují práva a vůli zaměstnavatele a obráceně, práva zaměstnavatelů omezují volnost zaměstnanců. Hledat v tom rovnováhu není nic snadného. Stačí si projít aktuální diskuse o výpovědi bez udání důvodu, o zkrácení výpovědní lhůty, případně prodloužení zkušební lhůty. Na jednu stranu je zapotřebí chránit zaměstnance, aby ho šéf nemohl vyhodit pro nic za nic, kvůli jedné chybě, nebo v důsledku nějaké fámy. Zároveň by se nemělo bránit zaměstnanci přejít co nejdříve na lépe placené místo, bez drahého dojíždění a s příjemnějšími kolegy, pokud se takové naskytne. Ten, kdo je nabízí, nebude čekat čtvrt roku. Zvláště, pokud potřebuje co nejdříve nahradit zaměstnance, který neočekávaně vypadl.
Ač se to možná nezdá, ochranu potřebuje i zaměstnavatel. Před lidmi, kteří chodí do práce, jak se jim zamane, neplní si povinnosti, atd… Jsou i zaměstnanci, kteří z práce prostě utečou. Nechají firemní auto zaparkované u hospody, klíčky v zapalování, a se zálohou na měsíc dopředu zmizí. Jiný takový machr měl více cti v těle a klíče od auta uložil do úschovy hostinskému. Nebo se po dovolené prostě do práce nevrátí. Dlouho se neví, co s ním je, až se nějak prozradí, že dotyčný už pracuje pro svého příbuzného kdesi v Nizozemsku. Služební telefon si samozřejmě vzal s sebou. To nejsou povídačky, to jsou skutečné příběhy.
Také někteří zaměstnavatelé mívají bizarní nároky. V jednom případě například podmínkou uzavření pracovní smlouvy bylo pro zaměstnance otevření si účtu u jedné konkrétní banky. Jistá spediční firma tvrdila, že pracovní doba řidiče je 11 hodin denně, dvakrát v týdnu 15 hodin, přesčasy neexistují. Jiná zase účtovala cestovní náhrady (diety) podle počtu ujetých kilometrů.
odboráři nemohou zaškrtit své zaměstnavatele
Viditelnější jsou odbory pochopitelně v úsilí vyjednávat ochranu zaměstnancům. Ale odboráři si musejí být vědomi, že nemohou úzkými pravidly zaškrtit své zaměstnavatele. A tak i v rámci novely zákoníku práce zůstává značný prostor pro dohody mezi oběma stranami.
Jízlivé poznámky o klesajícím počtu odborově organizovaných zaměstnanců nejsou na místě a ty osobní si nezaslouží si ani předseda Českomoravské komory odborových svazů Josef Středula. Pro odboráře v posledních letech udělal nemálo užitečné práce.
Pokles členské základy má řadu důvodů, nicméně jedním z nich mohou být úspěchy odborářů v minulých letech. Například odborové organizace vyjednávají s podnikovým vedením pracovní podmínky, ale také různé benefity, jako jsou příspěvky na dovolenou, na kulturu a sport a na stravování, příspěvky na penzijní připojištění. Dojednaná pravidla přitom platí pro všechny zaměstnance, i neorganizované. Ti pak nemají akutní potřebu do odborů vstupovat. Podobně odbory nabízejí pracovně-právní poradenství zdarma, a také všem zaměstnancům.
A tak přesto, že je v úvodu skeptická poznámka o pověsti odborů mezi veřejností, svůj respekt si drží. Nedávno zveřejněné závěry průzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (RILSA) sice klesl podíl odborově organizovaných zaměstnanců ze 32 na 13 procent během posledních 10 let, ale 40 procent zaměstnanců jim důvěřuje a 11 procent vstup do odborů zvažuje. To nejsou malá čísla.
