NERV chce ekonomiku vlastně zjednodušit. Přesně proti Bruselu
Návrh na ekonomické reformy z dílny NERV jen potvrzuje, že žádný jednoduchý návod na cestu z marasmu neexistuje. Stojí ale za pozornost.
Kdyby pro nic jiného, tak pro pár šokujících zjištění. Třeba, že přicházíme o zahraniční studenty, protože na jednání o studijním vízu čekají na některých ambasádách rok a půl. No jo, ve věku digitalizace a zjednodušování procesů…
A k čemu že ty studenty, kteří u nás převážně studují zdarma (jo, to se tam fakt píše), ale v češtině, potřebujeme? Protože jich zhruba polovina zůstává zde a pracuje tady. Což je při nedostatku kvalifikovaných lidí docela ku prospěchu.
Vůbec se hned na začátku zmiňuje potřeba přitáhnout k nám kvalifikovanou pracovní sílu. A jako v mnoha jiných oblastech i tady se píše o složitých nostrifikačních procesech při uznávání kvalifikace. Prostě, zatímco na černo na stavbu to jde snadno, jako odborník ve výzkumu a vývoji se sem hned tak nedostanete.
Možná to jde proti současné antiimigrační vlně v Evropě, lákat sem cizince ze zemí chudších, než je ta naše, a mnohdy označovaných jako tzv. třetí nebo třetího světa. Jenže otvírat dveře těm, kteří tvrdí, že prchají před poměry, které tu pak chtějí zavádět, je něco jiného než lákat kvalifikovanou pracovní sílu. A to ví i v Německu, kde se na boji s imigrací staví úspěch v příštích volbách.
Hlavně je to ale je jeden z bodů, který v podstatě říká, že máme celý náš systém regulace ekonomiky a veřejné správy zjednodušit. Víme to sice dávno, ale jak vidno, je třeba to opakovat pořád a pořád dokola. Dokument dokonce vyzývá ke zjednodušení certifikací a vůbec snížení jejich počtu u profesí, které je vyžadují. A znovu a opakovaně ke zjednodušení zákoníku práce.
zatímco na černo na stavbu to jde snadno, odborník ve výzkumu a vývoji se sem hned tak nedostane
Nejde o jediné návrhy. Také například na snížení daní u nízkopříjmových skupin obyvatel (konečně si někdo všiml, jak moc platí na daních nízkopříjmoví OSVČ – to zaslouží velkou pochvalu) nebo snížení počtu vězňů. Ti totiž přicházejí stát docela draho a na rozdíl od dob minulých je nikdo nenutí pracovat.
Samozřejmě znova se hovoří o stavebních povoleních, o nichž slyšel snad už i člověk, který jinak sleduje jen bulvár.
Měly by ty změny efekt? Těžko říct. Za posledních 30 let jsem viděl řadu studí, co je typické pro země s trvalým a nadstandardním růstem. Asi nejpřekvapivější byla jedna z 90. let. Konstatovala, že Japonsko roste tak rychle díky nadstandardní míře úspor (zvláštní, když my tady pořád vzýváme spotřebu). Hodně zajímavé jsou ty, které poukazují na vliv zdravotního stavu obyvatel. Kde se méně marodí, tam se rychleji roste. Možná to nesouvisí jen s mírou zapojení lidí do práce, ale i jejich pohodou, která samozřejmě výkon ovlivňuje. A hlavně schopnost něco vymyslet. (Návrhy se sice o zdraví otírají také, ale tradičně se soustředí na preventivní prohlídky, nad nimiž se usmívá i nejeden lékař.)
Naopak, co lidi demotivuje, je byrokracie, formality, pitomosti… V některých korporacích (ne ve všech!) je umí vytvářet i bez státu. Ale stát by měl ubrat také. To je – zdá se – jednoznačné poselství materiálu.
Bohužel, o zjednodušení podmínek pro podnikání i zaměstnávání lidí se mluví léta, ale nějak se o tom fakt jen mluví. A hlavně to jde zcela proti duchu toho, co dnes razí Evropská unie. Která nám chce regulovat skoro všechno. Včetně slovníku a myšlení.
Generelní návod na zázrak asi fakt neexistuje. Ani záruka úspěchu. Ale to není důvod pokrčit rameny a nic nedělat. Třeba se aspoň něco z těch 37 navržených opatření ujme.
