Německé dotace průmyslu: pomůžeme, zregulujeme, budeme rozhodovat…
Ještě to není regulace úplně všeho. Pokud ale stát zdraží energii a pak rozhodne, komu to vykompenzuje, získává velký nástroj k ovládání průmyslu.
Německý ministr průmyslu a veškerého příslušenství včetně klimatu Robert Habeck začal o pomoci a kompenzacích hovořit už v září. Teď vláda oznámila, že se na balíčku dohodla, a to hned na balíčku na pět let. Úleva má nabýt rozměru až 12 miliard eur.
Je založena na snížení daní z elektřiny na minimální úroveň (o téměř 97 %!!!) a stabilizaci cen přenosové soustavy. Ale vedle toho poběží dál (původně dočasné) a dokonce se ještě rozšíří kompenzace pro vybraných 350 podniků, které „čelí mimořádné mezinárodní konkurenci.“
Kompenzace pro 350 vybraných podniků se prodlouží a rozšíří
Trošku nejasně se také hovoří o tom, že klesne daň z elektřiny pro „všechny podniky ve výrobě“. Neustále se mluví o podpoře průmyslu, byť z dalších textů nevyplývá, že by snad měly služby na něj doplácet.
Burzy reagovaly na zprávy růstem akcií chemiček, které patří z hlediska cen energie k nejohroženějším. Právě ony stály na začátku křiku a diskusí, že takhle to německý průmysl neustojí. Pro nás jako exportní ekonomiku orientovanou na evropský trh, a německý zvlášť, je nutné, aby se tamní ekonomika zotavila (zatím se potácí v technické recesi).
Z morálního hlediska jde ale o facku jako hrom. Německá energetická transformace má lví podíl na tom, že Evropa má s energií vážný problém. Napsáno o tom bylo tolik, že netřeba to opakovat. Německo ale silou svého rozpočtu teď podpoří domácí průmysl na úkor ostatních.
Pravda, jedno morální ponaučení v tom je. Němci v předchozích letech dost snížili svůj deficit, a tak si to na rozdíl do takové Francie, či dokonce Itálie, prostě mohou dovolit. Sice už zase atakují dluhovou brzdu, ale to si napáchali v covidu a díky předchozím tendencím jsou na tom pořád lépe, než jejich další velcí sousedi.
Tomu dá a tomu ne
Ale to druhé ponaučení říká, že taky mají pěkný nástroj na své firmy. Někdo přece musí těch 350 podniků vybírat. A i kdyby to bylo maximálně „objektivní“, tak někdo pro ten výběr stanovil pravidla. Cynik nebo politiky znalý jedinec by asi řekl, že ten, kdo z té podpory profituje. Buďto stát funguje pro někoho, nebo chce přebírat další regulační funkci a ukazovat, komu dá a komu ne.
Jak ukazuje následující graf, v posledních letech sice podíl státního rozpočtu na hrubém domácím produktu (HDP) v Německu mírně klesl, předtím ale v důsledku všech možných opatření narostl. Rozptyl od počátku 90. let je poměrně velký. Teď tento podíl nabobtnal a zájmem všech by mělo být, aby zase klesl někam k úrovni těch let, kdy se veřejné finance stabilizovaly.
Zvláštní je, že v České republice byl před covidem trend dokonce opačný. Mezi léty 2009 a 2019 vzrostl HDP v běžných cenách zhruba o 56 %. Na začátku této etapy tvořily skutečné výdaje státního rozpočtu necelých 32 %, na konci méně než 27 procent. Přesto nelze nevidět, že teď rozpočet bobtná rychleji než inflace. A bacha na drát, všichni víme, jak se to s rozpočtem od roku 2020 utrhlo. Od roku 2019 do 2022 vzrostly reálné výdaje podle státního závěrečného účtu o 28 procent. Což není omluvitelné jen inflací, protože velká část růstu se vygenerovala už před ní. Mezi léty 2019 a 2021 šlo o 23 procenta.
Cesty k socialismu nemusí jít vždy jen přes revoluci. Měli bychom si dát pozor nejen na bilance, ale také na to, jak velký podíl státu v ekonomice je a jak moc do ní zasahuje. V Německu to teď vzali do ruky pořádně. Tak bacha na starýho Zacha! Totiž na Keynese, Brusel, Sholze a hlavně Habecka.
