Náš německý problém
Spolkový kancléř Olaf Scholz odvolal ministra financí Christiana Lindnera, člena FDP (Svobodných demokratů), nejmenší strany vládní koalice. Jeho strana záhy stáhla z vlády další tři své ministry: dopravy Volkera Wissinga, spravedlnosti Marca Buschmanna a ministryni vzdělání a výzkumu Bettinu Starkovou-Watzingerovou. Ve spolkové vládě zůstávají zástupci sociální demokracie (SDP) a Zelených.
Odvolání Lindera bezprostředně předcházela neúspěšná koaliční schůzka. Scholz po ní oznámil, že v lednu požádá Bundestag o vyslovení důvěry vládě. Pokud ji nezíská, budou v březnu příštího roku uspořádány mimořádné volby.
Událost maně připomíná nedávné dění ve vládě české, kdy premiér Petr Fiala odvolal ministra pro místní rozvoj, piráta Ivana Bartoše. Piráti poté vypověděli koaliční smlouvu a odvolali z vlády své dva zbývající ministry Michala Šalamouna (pro legislativu) a Jana Lipavského (zahraničí). Ten však svůj úřad neopustil, naopak opustil Piráty.
Podstatný rozdíl mezi událostmi u nás a v Německu tkví v tom, že německá vládní koalice ztratila společnou řeč v základním politickém směřování, v hodnotách, idejích a vizích. Česká koalice se zatím podobné roztržce vyhnula, alespoň navenek, a k odchodu jedné koaliční strany došlo v důsledku nezvládnutí uskutečňování společného vládního programu, tedy pro neschopnost jej prakticky realizovat koaliční stranou, která jeho důležitou část měla v gesci. Konkrétně digitalizaci státu. Načež zbývající strany koalice Spolu podepsaly dohodu o společném postupu v parlamentních volbách v příštím roce.
V německém spolkovém kabinetu to vřelo už delší dobu. Hospodářská recese, uvadání průmyslu, viditelné nyní nejvíce na potížích automobilky Volkswagen, a nezvládnutá imigrace už delší dobu signalizovaly prohru v nejbližších volbách do Bundestagu, které se pravidelně měly konat rovněž příští rok na podzim. Obavy podpořila vítězství v několika spolkových zemích strany Alternativa pro Německo (AfD), která našla silnou skupinu svých podporovatelů mezi střední a nižší třídou především zaměstnanců, tedy tam, kde dříve dominovala dnes poněkud zfajnovělá sociální demokracie.
Východiska z německé recese a společenského neklidu každá z koaličních stran hledá jinde. Ministr hospodářství a klimatu za Zelené Robert Habeck chce existenciální krizi německého průmyslu odložit do budoucnosti prostřednictvím obrovského, dluhem financovaného dotačního balíčku, jemuž říká Německý fond. Prakticky by to znamenalo obejití dluhové brzdy, na které ovšem trval bývalý ministr financí Lindner, který žádal naopak upevnění finanční kázně.
„Za koncem kabinetu je fundamentálně náraz do zdi ekonomické reality. Na Scholze tlačí nový Trumpův viceprezident Spojených států amerických J.D. Vance, aby výrazně navýšil výdaje na obranu. Zelený Robert Habeck, kancléřův zbývající koaliční souputník, tlačí na Scholze z druhé strany, aby neupustil od sebezničujících cílů Green Dealu. Lindner chápe, že nelze mít oboje najednou a prosperující ekonomiku k tomu i s udržitelnými veřejnými financemi. Zjevně právě proto musel jít,“ okomentoval rozpad německé vládní koalice ekonom Lukáš Kovanda ve svém příspěvku na síti X.
Pro Českou republiku bude směr a způsob řešení německých hospodářských průšvihů směrodatný v tom, kolik našich produkčních a obchodních partnerů nadcházející tlaky vydrží a za jak vysokou cenu. Zatím to vypadá, že Německo tupě následujeme, především v jeho energetické politice (s výjimkou silně okleštěného jaderného programu), která vede k nedostatku elektřiny a jejím vysokým cenám, ve snižování konkurenční schopnost průmyslu a životní úrovně domácností. Německé průmyslové podniky si v Česku výrazně vylepšují své bilance na úkor tuzemské přidané hodnoty a platů zaměstnanců. Pokud se jejich situace doma a na světových trzích bude zhoršovat, také u nás přitlačí na mzdy a marže, což českému národnímu hospodářství ani sociální stabilitě neprospěje. Plusem bude snad udržení zaměstnanosti. Alternativou jsou prodeje a zavírání tuzemských provozů se všemi sociálními důsledky, které si ale Česko vyžere samo, bez investic a pomoci zahraničních partnerů.
Slabý ekonomický výkon ČR už přivedl vládní koalici Petra Fialy k flagrantnímu rušení předvolebních slibů i volebního programu, např. o nezvyšování daní a konsolidaci státního rozpočtu. Trpělivost obyvatel s vládními stranami se nepřekvapivě rapidně krátí a ve volbách napřesrok to koalice nepochybně pocítí. Potíž je v tom, že narozdíl od Německa, u nás neexistuje politicky silná opozice. Německá AfD pracuje od počátku roku 2013, založil ji profesor makroekonomie Bernd Lucke (později ze strany odešel), a silně se od samého počátku politicky vymezovala vůči zásadním tématům, jako byly a jsou imigrace, gender, záchrana eura (které za to nestojí), aj. Dnes je většinou politologů považována za pravicově-populistickou. Ocitá se pod silným mediálním tlakem, je ostrakizována a obviňována z kdekterých zkažeností, což ji samotnou vede k radikalizaci.
U nás žádná Alternativa není. Hnutí ANO? Ne, to není politická strana, nemá politický program a nemá se jak ani na čem radikalizovat. Ne nadarmo se mu někdy říká Hnutí důchodců. Navíc už si vládu vyzkoušelo a nebyl to žádný med.
