Mráz asi přijde z Paříže. Francouzská krize je hrozbou pro celou Evropu
Francouzská vládní krize symbolizuje evropský problém. Galský kohout je navíc jejím bolavým místem a největší „elektrárnou.“ Takže se to dotýká i nás.
Možná to není extra kreativní, vypomoci si parafrází legendární knihy. Jenže jak byl pro jednu generaci symbolem zmaru rok 1968, tak pro jinou jím může být totální politický rozvrat velkých evropských ekonomik. Za nímž půjde – a někde ho už předbíhá – rozvrat těch ekonomik. Což se týká hlavně Německa a právě Francie.
Nad Seinou zřejmě dnes poslanci vysloví nedůvěru vládě. I pokud se tak kvůli nějakým rozmíškám nestane, je jasné, že současný kabinet nebude požívat žádné podpory. Se sociální částí státního rozpočtu dolní komoru parlamentu obešel, což mu francouzská legislativa umožňuje, ovšem komora horní mu jej výrazně pozměnila. Pro změny byli i někteří z těch, které média nazývají podle prezidenta Macronovci, a o než se měl premiér Michel Barnier opírat.
Podle deníku Le Monde už prezident hledá nového předsedu vlády, ale spíš se nějakou chvíli nic nestane. Že to celé je pro Evropu sakra, ale sakra špatně, už dopředu avizoval například server Politico. „Země je druhou největší ekonomikou v eurozóně a nese horu dluhů. Její vláda nebyla tak křehká, ani její parlament tak roztříštěný po celou generaci,“ napsal.
To je samo o sobě nepřehlédnutelné. Ale jsou tu i jiné, dílčí, avšak velmi důležité věci. Francie je největším evropským vývozcem elektřiny. Ne o kousek, ale o obří náskok před druhým Švédskem. Zatímco její vývoz překonal dovoz o 83,3 TWh, u Švédska to nebyla ani polovina (30 TWh) a například u Španělska, vychvalovaného za zavádění obnovitelných zdrojů, už jen 7,5 TWh (to je úspěšnější nenápadné Norsko s 10 TWh).
Tato čísla ještě sama o sobě moc neříkají, pokud se nepodíváme, že Německo se svou „úspěšnou energetickou transformací“ už letos dovezlo o 28 TWh více, než vyvezlo. Velká Británie se může pochlubit schodkem dokonce 32,5 TWh a Itálie, která nemá dost svých zdrojů dlouhodobě, dokonce 48 TWh. Jen tyto tři země tedy letos potřebovaly dovézt o 152 TWh více, než vyvezly. Aby se na ně skládala skoro celá zbývající Evropa.
Francie v tom hraje prim díky svým jaderným elektrárnám. Ty ale potřebují po létech vyhlížení přechodu na OZE zásadní investice. Naplánovala je předchozí vláda Gabriela Attala, což bylo asi to nejlepší, co se jí povedlo. Ovšem například šéf nejsilnější parlamentní skupiny Jean Luc Melechon je proti. Kdyby se plány na rekonstrukci a otevírání nových bloků zastavily, mohlo by to mít pro celý kontinent poměrně razantní následky. Nemluvě už vůbec o variantě, kdy by se dostal k moci někdo šílený (přičemž hlavně nalevo to šílenství vykukuje) a rozhodl se třeba začít zbytek kontinentu vydírat.
šéf nejsilnější skupiny poslanců je proti nutné renesanci jádra
Většina světových médií si možná bude víc všímat jiné věci, státního zadlužení. Ačkoliv svět se léta díval kvůli dluhům hlavně do Řecka a nyní do Itálie či Portugalska, i Francie už má kumulovaný dluh přes 100 % HDP. A roční rozpočtový deficit někde kolem 6 procent. Což samozřejmě naprosto řádově porušuje Pakt stability a podobné úmluvy, které jsou už dávno – jak říká Radkin Honzák – fyrdikační, neboli pro kočku.
Po pravdě, pokud se nezačne stabilizovat, v zásadě se krátkodobě nic nestane. Brusel udělá bu bu bu, dluh poroste, stát ho bude financovat vydáváním dalších a dalších dluhopisů a Evropská centrální banka (ECB) je bude nakupovat, protože kašle na riziko. Bude tak pouštět do oběhu další a další inflační peníze a tvářit se, že všechno je ok, když hlavně přecházíme na zelenou ekonomiku. Zatímco ECB se má starat primárně o měnovou a finanční stabilitu, už léta se stará především o to, aby měly zadlužené státy z čeho financovat svůj provoz, a teď pár let i o zelenou ideologii. Dlouhodobě se nám to ale nevyplatí, což chápe čím dál víc lidí. Bohužel, ne všude.
A pak je tu třeba automobilový průmysl. Renault a Stellantis, který má sice sídlo v Nizozemsku, avšak k jeho nejprodávanějším značkám náleží Peugeot a Citroën, patří k těm nejpostiženějším. Dokonce to před pár dny stálo šéfa Stellantisu místo a šéf Renaultu jezdí do Bruselu lobovat, že takhle to dál nejde. Po pravdě, Čechy asi víc trápí krize automobilek v Německu. Ale právě obě země potřebují nutně, aby se politici spojili a vyrazili do boje za záchranu toho, co se ještě dá. Bohužel Evropská unie je na vládách dost nezávislá. Politici mohou přes parlament a radu leccos zablokovat, ale těžko mohou bez všemocné šéfky komise cokoliv prosadit. Proto se musí jednat a jednat… ale slabí premiéři nevyjednají nic.
A tak by se dalo pokračovat. Mimochodem, kniha Mráz přichází z Kremlu Zdeňka Mlynáře popisuje nejen události ze srpna 1968, ale i to, co jim předcházelo. Včetně vlastních mladických let autora, který, zmaten dobou poválečnou, rád vzal zavděk ideologií, jež mu udělala ve věcech trochu jasno. Jak sám napsal, pořád nevěděl o světě nic, ale už věděl, jak se na co dívat. Hlavně, co je vědecké a co ne. Podobně jako mnoho dnešních nadšenců.
Až z toho nadšení vyrostla jako protiváha německá AfD či ultralevicová aliance Sary Wagenknechtové, a ve Francii vysoká popularita Národního sdružení a ultralevicová koalice vedená Jean Luc Melechonem, zahrnující i komunisty. V Německu ty pro ostatní nepřijatelné partaje zřejmě budou blokovat vznik vlády po nových volbách. Ve Francii jde z oboru nejsilnějších táborů trochu hrůza. Sice se to maličko rozpadá, protože 7 socialistických poslanců se odmítlo pod návrh na vyslovení nedůvěry podepsat, s poukazem na zodpovědnost. Ale to je zatím jen kapka v moři.
