Merzův hněv směřuje na samotnou podstatu unie. Kvůli Slovensku
Orbán a Fico rozhodně nejsou ideálními partnery do dvojdomku. Máme jim ale hrozit za to, že využívají svých práv?
Teď je řeč primárně o Slovensku, ale v podstatě se spor týká i Maďarska. Vláda Roberta Fica, stejně jako Viktora Orbána, nedrží v řadě věcí s ostatními v Evropské unii basu. Jestliže na začátku její předseda říkal, že Rusko útokem na Ukrajinu porušilo mezinárodní právo, ale že i kdyby Ukrajinci dostali všechny zbraně světa, válku to neukončí, teď mluví jinak. Původní slova ještě zněla logicky. Po strastiplné cestě do Moskvy s řadou patolízalských projevů je ale jasné, že Fico stojí po boku (nebo spíš někde vedle kotníku) Vladimíra Putina.
Beze sporu má i v Česku své zastánce. Pohádka o tom, jak podpora Ukrajiny může za množství nepovedených životů, se uchytila velmi dobře. Ne, že by těch peněz bylo málo. Ale ne tolik, aby zavinily rozpady rodin nebo neúspěch v práci. To spíš sankce mají nepochybný vliv na ceny energií, a tudíž i všeho ostatního. Ovšem nelze je oddělit od předchozí a stále probíhající energetické politiky unie, obzvláště Německa.
Většina Evropy ale stále stojí za Ukrajinou. I přesto, že podle bývalého britského premiéra Borise Johnsona to byl právě tehdejší německý kancléř Olaf Scholz, kdo s podporou Ukrajiny váhal. A že třeba u italské premiérky si jejím postojem dlouho mnozí nebyli jistí. Od února 2022 se ale Putin a jeho blízcí vyjadřují jako šílenci, chovají jako někdo, kdo neví, zda je už vítěz nebo chudák v koutě, a ukazují, že jednat se s nimi nedá. Evropa nemá moc na výběr, pokud nechce nechat Ukrajinu padnout a doufat, že tím to skončí.
Nechce. Ať už jsou důvodem ideály či pragmatismus, do hlav politikům nevidíme. Fico a Orbán do toho občas hodí vidle a využívají své možnosti leccos zablokovat. Ať už na jednání rady nebo summitech.
Friedrich Merz už pěkných pár měsíců čelí ve své mateřské zemi podezření, že je mu funkce bližší než konzervativní ideály. Proto vstoupil do koalice se sociálními demokraty, a dokonce se na cestě do kancléřského křesla trošku opřel i o Zelené. Teď se snaží vystupovat razantně, jak se v těžkých časech od nového šéfa vlády zpravidla čeká. Hrozí Slovensku, že EU sáhne na peníze z unijních fondů, nebo s ním zahájí řízení pro porušení zásad unijního práva. Pokud bude dál dělat problémy.
Jenže takové kroky by měly vycházet z onoho porušení, a ne se spouštět proto, že to někdo používá jako nástroj nátlaku. A už vůbec by tím neměl vyhrožovat kancléř jednotlivé, byť největší členské země. Samozřejmě, že v zákulisí se takto bude uvažovat. Samozřejmě, že podobná jednání – když ty tak, tak my onak… anebo bychom to oko mohli přimhouřit – budou probíhat vždy. Ale veřejně vyhrožovat je jiná.
Nemělo by z toho snad vyplývat, že Svět hospodářství stojí na straně Fica nebo Orbána. To vůbec ne, byť v jednotlivostech tomu tak občas být může. Ale jako celek Rusko a jeho nohsledy nikdy nepodporoval.
Jde o to, jak má vlastně Unie fungovat. Na začátku bylo sdružení států, které kontrolou produkce oceli chtěly zabránit dalšímu tajnému zbrojení a válce na kontinentu. Což se v jeho jádru podařilo (na Balkáně bohužel ne, ale tam moc EHS, ES, ESUO ani dalších podobných entit nedosáhla).
Časem přibyly další myšlenky, hlavně na volný trh. Dnes Unie pod tlakem situace, hlavně jednání Donalda Trumpa, hovoří o jednotném zbrojení. Chová se jako celek zemí se stejnými zájmy. Jenže ono to tak není. Míra centralizace, kdy sice stále ještě státy rozhodují o zahraniční politice, rozpočtech, důchodech, většinově i daních… ale zároveň se jim nastavuje závazná filozofie (ESG, klima, otázky genderu, svoboda projevu, míra regulace čehokoliv…) představuje podivného kočkopsa.
Nechceme-li jít cestou federalizace, nebo ukončení práva veta, nezbývá než nastavit rozhodovací mechanismy tak, aby někdo mohl jít svou cestou, ale většině tu její neblokoval. Třeba i za cenu dopadů do čerpaných výhod. Vyhrožování by ale fungovat nemělo. Ani když jde o tak absurdní režim, jaký dnes funguje na Slovensku.