Když se přísnost Finanční správy obrátí proti státu
S nástupem Andreje Babiše do čela ministerstva financí se zcela zřetelně akcentoval boj oproti daňovým únikům. Jednou z oblastí, na kterou směřovala velká pozornost tehdejšího nového vedení Finanční správy, byly nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty. Následující příběh dokládá, že všeho moc může někdy škodit a když se příliš tlačí na pilu, tak se očekávaný výsledek někdy nedostaví vlastním zapříčiněním.
Nadměrný odpočet DPH je výsledek jednoduché matematické operace, když od celkové hodnoty daně na výstupu za zdaňovací období je odečtena celková hodnota daně na vstupu. Vyplacení nadměrného odpočtu tak není ze strany státu žádným milodarem, ale fakticky stát vrací plátci jeho vlastní peníze. V systému DPH totiž plátci fungují rovněž jako výběrčí a správci daně.
Vyplacení nadměrného odpočtu není ze strany státu žádným milodarem
Zároveň je nutno přiznat, že nejvíce podvodů u daně z přidané hodnoty se páchá právě v oblasti nadměrných odpočtů. Buď si plátci uměle, mnohdy od začátku podvodným kriminálním způsobem navyšují daň na vstupu, nebo si stejným způsobem snižují daň na výstupu. Rozmanitost daňových podvodů je v této oblasti velmi pestrá a zde není prostor se jim více věnovat. Pro účely tohoto příspěvku postačí uvést, že Finanční správa oblasti nadměrných odpočtů věnuje svoji zvýšenou pozornost oprávněně.
Zároveň ale platí, že poctivých plátců DPH je řádově více než těch daňových podvodníků. Proto je běžné, že po několikaměsíčním a v extrémních případech až několikaročním prověřování oprávněnosti nadměrného odpočtu je tento Finanční správou shledán jako oprávněný a plátci vyplacen. Ovšem v souladu s výše uvedeným to znamená, že stát prověřovanému plátci po celou dobu kontroly zadržoval jeho vlastní peníze. Ten tak utrpěl finanční újmu, neboť narušený cash-flow často musel sanovat z jiných zdrojů.
Jasný verdikt Soudního dvora EU
Soudní dvůr Evropské unie (SDEU), který je nejvyšší autoritou, vykládající jednotná pravidla DPH pro každý členský stát, tak už v roce 1997 ve věci C-286/94 Garage Molenheide BVBA dospěl k závěru, že za dobu zadržování nadměrného odpočtu náleží plátci přiměřený úrok jako paušální odškodnění. Svůj závěr zopakoval v roce 2008 ve věci C-25/07 Alicja Sosnowska. Jeho závěry byly zcela jasné. Plátci úrok náleží a náleží mu ve výši, jako kdyby si, zjednodušeně řečeno, ty chybějící peníze půjčoval u banky.
Finančí správa odmítala úroky vyplácet
Přesto Finanční správa odmítala úroky za dobu prověřování nadměrných odpočtů vyplácet s odkazem na údajně neexistující právní úpravu (jako kdyby právo EU nebylo součástí našeho právního řádu) a ministerstvo financí odmítalo explicitní národní právní úpravu navrhnout. Celý problém se tak dostal až před Nejvyšší správní soud (NSS).
Evropské právo platí i u nás
Ten v září 2014 ve věci 7 Aps 3/2013 Kordárna zcela podle očekávání uvedl, že evropské právo platí i u nás, když už jednou v té Evropě jsme, a plátci přiznal nárok na úrok za dobu zdržování jeho nadměrného odpočtu. Ani to však s Finanční správou nepohnulo. V Lazarské ulici zřejmě zapomněli na základní ústavní princip, že státní moc výkonná je zavázána rozhodnutími státní moci soudní. A tedy že judikatura Nejvyššího správního soudu má i svojí precedenční závaznost. Muselo tedy být vydáno dalších více než deset rozsudků Nejvyššího správního soudu, aby Finanční správa v červenci 2017 po třech letech vzdoru konečně před soudní mocí kapitulovala a úroky za dobu zadržování nadměrného odpočtu začala přiznávat.
Švejkovat se nevyplácí
Mezitím ale vstoupilo do hry ministerstvo financí a nutno uvést, že zcela po švejkovsku. Předložilo totiž vládě a poté prosadilo v parlamentu takovou právní úpravu úroku za dobu zadržování nadměrného odpočtu, aby se vlk (rozuměj SDEU a NSS) nažral a koza (rozuměj státní rozpočet) zůstala celá. Přišlo s neotřelým nápadem, že úrok bude vyplácen ve výši REPO sazby plus 1 % p.a., aby plátci na těch úrocích moc nezbohatli. Ministerstvo nic nedalo na varování odborníků, že tento fakticky nulový úrok zcela určitě není v souladu s judikaturou SDEU. A skutečně není. V červenci 2020 dospěl Nejvyšší správní soud ve věci 1 Afs 445/2019 EP ENERGY TRADING k závěru, že takto nízký úrok je v rozporu s evropskou směrnicí a judikaturou SDEU.
Úroky z úroků a tím to nekončí?
A proč se tedy celý přístup Finanční správy nakonec obrátil proti státu? Vždyť by se mohlo zdát, že naopak tímto způsobem byly peníze státu ušetřeny. No, nebyly. Stát totiž musel úroky ve správné výši nakonec stejně vyplatit. A nyní platí další úroky v podobě úroku z úroků. Tyto další úroky jsou vypláceny jednak kvůli prvotnímu odmítání vyplácení úroků jako takových, a pak kvůli jejich vyplácení v nízké výši. A vzhledem k tomu, že i s vyplácením těchto úroků z úroků dělá Finanční správa obstrukce, lze brzy předpokládat vyplácení úroků z úroků z úroků.
Nejvíce podvodů u DPH připadá na nadměrné odpočty. Většina plátců je ale poctivých
A jaké je z celé situace poučení? Jednoduché. Účel prostředky nesvětí, a i při předcházení daňovým únikům je nutno dodržovat právo, včetně práva evropského. Marketingová politická prohlášení před soudem neobstojí a švejkovat proti Evropě se nevyplácí. A laskavého čtenáře, který to dočetl až sem, se na závěr zeptám – Myslíte si, že vůči těm řídícím pracovníkům Finanční správy, kteří několik let odmítali respektovat rozhodnutí soudu, byla vyvozena nějaké odpovědnost? Na správnou odpověď si myslím postačí bystrému čtenáři jen jeden pokus…
