Když něco mít nemohu, není to diskriminace

Jsa z generace neviditelných, ohromně mi zvedl sebevědomí nedávný zážitek z autobusu MHD. Jedna půvabná mladá slečna mne sama oslovila napřímo. Řekla mi: „Uhni, dědku, vole.“

Jindy jsem se náhodou potkal s jednou svojí o hodně mladší známou. A jak už to tak u mladých bývá: vřelé objetí a ňuf ňuf, pusinky na tváře po francouzském způsobu (moc příjemné, doporučuji). Pročež jsem zaslechl odkudsi z povzdálí poznámku, pronesenou tak tiše, abych ji slyšel: „Prasák starej se tu veřejně tahá s nějakou mladou šlapkou.“

Když k tomu připočtu, že při obecné míře nezaměstnanosti 4,8 % tvoří 26,5 % nezaměstnaných lidé nad 55 let a jejich podíl na dlouhodobě nezaměstnaných je více než 35 procent (podle výběrového šetření pracovních sil Českého statistického úřadu), mohu směle tvrdit, že o diskriminaci vím své.

Přestože máme ústavně zaručený zákaz diskriminace na základě všeho možného (pohlaví, rasy, náboženského přesvědčení…) a v pracovním zákoníku na základě věku (a pohlaví, rasy, náboženského přesvědčení…), nemám v úmyslu svolávat manifestační průvod babiček a dědečků o francouzských holích a s chodítky přes Prahu. Co když by je protikonfliktní týmy zbavily těch holí? Protože psa si, kdo chce, vždycky najde.

Některé pracovní agentury už přiznávají, že životopisy vyřazuje umělá inteligence podle data narození uchazeče. Někdy až od 50 let výše, někdy už od 45 roků. Jsou staří, nepřizpůsobiví, neumějí s počítači. Nemají šanci na pohovor, kde by připustili, že na tom něco je, ale zároveň není.

Vyrojily se komentáře k sobotnímu festivalu Prague Pride (Pražsklá hrdost – překl. aut.) o tom, že naše společnost je tolerantní a sexuální jinakost přijímá. Sexuální snad, a tu společenskou… Je to na uvážení. Já také chápu, že nemohu získat zaměstnání jako profesionální společnice v pánském klubu.

„Každý si zaslouží svobodu a uznání,“ konstatoval pirát Zdeněk Hřib. „Věřím, že každý má právo být sám sebou – v bezpečí svobodně a bez obav,“ přizvučil jeho stranický kolega Ivan Bartoš.

V těchto věcech bylo cílů dosaženo. Existuje instituce registrovaného partnerství, na které se právně hledí jako na manželství, a jedna zásadní překážka v soužití jednopohlavních dvojic tím byla překonána. Je teď otázka, zda si tato komunita nevynucuje něco, čeho dosáhnout nemůže. Například práva adoptovat děti. Když je může získat heterosexuální pár, proč by nemohl jednopohlavní? Protože děti se adoptují do rodin, získávají náhradní rodiče, když přišli jaksi o ty původní rodiče. Povšimněme si, že základem slova je „rod“. Dva kluci nebo dvě slečny, jakkoliv se mají rádi a jakkoliv je společnost uznává, se rodiči stát nemohou. Jistě, některý/á/é si to mohl/a/o zařídit jinak, rodičem je, pak je to na pováženou. Tak to zvažme, ale nepaušalizujme.

Jejich pražský duhový festival mě, kromě palestinských vlajek, opravdu nezlobí. Festivalů se koná spousta. Sportovních, hudebních ve všech žánrech i prožánrech. Ale zatím žádný z organizátorů si nenárokoval, že by se festival techno měl konat ve Státní opeře nebo Smetanově síni Obecního domu.

A já se teď dychtivě a s nadšením jdu učit novým věcem. Totiž mládnout. Kvůli té slečně z autobusu.