Příspěvek k hovězímu po burgundsku
Požádal mne kdysi na střední škole spolužák Tomáš, zda bych mu přes prázdniny, až bude pryč, nezaopatřil dvě morčata. Inu, coby ne. Tato zvířátka jsem choval už od svých sedmi let. Šel jsem si je k Tomášovi vyzvednout a ptám se, jak že se jmenují? „Dědek 1, Dědek 2.“ To je blbost, povídám, to si nezapamatuji, který je který. Tak vážně, jak se jmenují? „Karel a Bedřich,“ přiznal Tomáš. Od té doby, tedy od 2. července 1982, mají všechna moje morčata jméno a příjmení.
Vzpomněl jsem si na to proto, že dnešní den, 4. října, je od roku 1931 slaven jako Mezinárodní den zvířat. Ne náhodou, svátek má František, ten svatý z Assisi, který je jejich patronem.
Lidé, kteří si vzpomenou, asi svým mazlíčkům nadělí něco k svátku. Pejskům, kočičkám, papouškům, křečkům, králíčkům a děti možná i plyšákům. Ale nezapomínejme ani na zvířátka mnohem menší, ani ta, která zaháníme jako obtížná nebo přímo škodlivá. O svých myších na chalupě už jsem tady psal, tak jen doufám, že Lenka dnes opět unikla nástrahám. Jen jsem si ještě vzpomněl na písničku Jaromíra Nohavici, ve které pozoruje myš a medituje: „Škodíš či neškodíš, kdo rozsoudí to?“
Máme dnes zvířátka s nejrůznějšími přívlastky: užitečná, invazivní, škodlivá, vyhynovávavší. Ta je nutno chránit a za ty se musí bojovat. Také za ta užitková. Všechna přitom spadají pod nadvládu a odpovědnost člověka, tak je to psáno v knize Genesis. Řadu svých zvířecích druhů jsme si přizpůsobili a přeměnili ke svému užitku, ať si veganští aktivisté říkají co chtějí. Člověk je všežravec. Proměnil divokou trávu u potoka na rýži, ale také lovil mamuty a bizony ke své obživě, ty bílkoviny si nějak opatřit musel, tak byl stvořen.
To ale člověka nezbavuje vděku a úcty ke zvířatům. Ani k těm „užitkovým“. Budiž jejich život důstojný a jejich porážka co nejméně útrpná, totiž průmyslová, neboť jsou to bytosti živé, tak jako my. Pak se nemusíme ošklíbat nad vepřovým řízkem nebo hovězím po burgundsku, obojí je nám přáno.
Jeden hospodář se severních Čech z pastviny své krávy svolává jmény. Jeden můj známý pěstuje slepice, samozřejmě na vejce, kuřata a pak na maso, ale zná každou jménem, má jich 150. Spisovatel Karel Čapek napsal povídku o prasátku jménem Tonda, které kvůli tomu pojmenování nedokázali porazit a uspořádat zabíjačku. Zabít prase, čtvrtit prase… no jo, ale zabít Tondu, čtvrtit Tondu, udit Tondu, to už nešlo.
V dnešním tisku se připomínka na Den zvířat zobrazuje vzpomínkami na slavné pejsky nebo kočičky. Mnozí si rádi připomenou své vlastní zvířecí parťáky. Jací byli, co se s nimi zažilo a co oni zažili s námi, lidmi. Nejsem výjimkou. Ale jako lidé připomeňme si také křesťanskou modlitbu před jídlem: Bože požehnej nám těchto darů, které z Tvé štědrosti požívati budeme. Ano, i ta užitková zvířata jsou nám dána a buďme za ně vděčni. Ne až na talíři, ale po celý jejich život.
Dvě moje morčata měla z pojmenování výjimku. Jeden byl sameček, uskladnil si ho u mne na týden dva jeden přistěhovalec, že si zaskočí domů vyřídit trvalejší pobyt. Jmenoval se Platon (ten morčák). Příjmení v tomto případě nepřicházelo v úvahu. Jeho páníčka jsme už nikdy neviděli, Platon se u nás dožil morčecích požehnaných 7 let. Stačil přitom zplodit potomka s naší Edith Piaf (měla krásný hlas), samičku, která dostala jméno Marie Čermínová. Moje umělecky vzdělané ženy jí říkaly bůhvíproč Toyen. Faktem je, že její mláďáctví bylo absurdně surrealistické, ale to snad někdy příště. Vyrostla z ní nádherná sheltie.
Teď mi moje tři morčecí redakční sekretářky čtou přes rameno a brblají. Takže předávám jejich vzkaz: „Františku, hujííí hujííí!“