Karty nepřijímají, státu nedávají, sami málo mají
Sezónu letních dovolených by bylo možné nazvat také sezónou hotovostních plateb. Především různé stánky, kiosky a okénka odmítají akceptovat platební karty, ale také malé hospody, hlavně ty venkovské. Obchodníci tvrdí, že poplatky kartových firem za transakce jsou příliš vysoké, navíc jim musejí platit nájemné za čtečky. Připojují argument, že dodavatelé nápojů a potravin vyžadují za zavážku platit okamžitě a hotově.
V řadě případů, hlavně malých stálých pohostinství, však jde také o krácení tržeb, tedy šizení státu. Hospodští tomu říkají BUS, čti: bez účasti státu. Hlavní úspora pro hospodu je na dani z přidané hodnoty. „Obsluze dávám 15 tisíc busem. Jinak bychom to neukočírovali, je to pro nás otázka bytí a nebytí,“ svěřil se jeden hostinský z jihočeské vesnice Lidovým novinám.
Není důvod nevěřit, že šidící hostinské k podnikání BUS vede právě existenční problém, alespoň ve většině případů. Bylo by přece pohodlnější a snazší nechat elektronickou pokladnu za sebe odpracovat polovinu účetnictví a nebát se udání a kontrol. Jsem možná naivní, ale myslím si, že hamižných hostinských, kteří okrádají stát jaksi z principu, či ze snahy zbohatnout z vesnické hospody, je menšina.
Ti ostatní si hledí své živnosti a chtějí, aby jim jako zdroj obživy vydržela. Aby si udrželi „svou práci“. Záleží jim na tom, aby hospoda fungovala, aby se sousedé měli kde scházet a aby ve vsi byla pohoda a veselo. Proto i místní obyvatelé nesou uzavírání svých hospod přinejmenším stejně těžce, jako zavírání poštovních poboček.
Často se ve prospěch pohostinství argumentuje také národní povahou, českou pivní a hospodskou kulturou. Ne, že by to neexistovalo, ale až tak unikátní národní rys to není. Podobně se v malých putykách, barech, vinárničkách a kavárnách scházejí i Francouzi, Němci nebo Rakušané, co alespoň vím, když jsem měl možnost v těchto zemích setrvat několik dní na jednom místě. V Lyonu, v baru U delfína, už když jsem přišel třetí večer, mě hostinský vítal jako každého jiného srdečným stiskem ruky a takovým tím francouzským líbnutím na tvář. Když jsem mu po týdnu sdělil, že jsem tam naposledy a zítra se vracím do Čech, věnoval mi karafu Bordeaux. Nejen ten obsah, který jsme spolu na místě vypili, ale i tu nádobu, na památku. Neměl jsem mu čím oplatit, tak jsem alespoň z peněženky vylovil naši dvacetikorunovou minci se svatým Václavem a vysvětlil jsem hostinskému, kdo to je a že je patronem českých zemí, vezměte na památku. A teď, potěšte se, Česká národní banko, Česká mincovno a autore, akademický sochaři Vladimíre Opple, ten člověk se zdráhal ji přijmout, přesvědčen, že je to nějaká velmi cenná pamětní mince. Dalo mi dost práce ho přesvědčit, že je to normální oběživo v hodnotě necelých čtyř franků. Nových franků, jak se tehdy ještě ve Francii říkávalo.
Ale zpět do vlasti. České hospody nemají snadné živobytí. Už jen ten covid je musel těžce přidusit a mnohé zůstaly zavřené i po ukončení zákazu scházení se. Sousedé si mezi tím nacvičili mejdany doma, na zahrádce, v garáži… a zůstali u toho, přišlo to levněji než ta hospoda. Pivovary neustále zdražují pivo, stát zvyšuje spotřební daně na alkohol (kromě vína, já vím). A podívejme se v neposlední řadě do hlášení Českého statistického úřadu (ČSÚ) o inflaci. Ta sice v červnu klesla na 2 procenta, ale ceny služeb, včetně pohostinství a hotelnictví, o 5 až 7 procent rostly. Ceny vodného se zvýšily o 10,9 %, stočného o 13,4 %, elektřiny o 10,6 % a tepla a teplé vody o 4,7 procenta. Stouply ceny lihovin o 4,4 % a piva o 3,8 procenta. Nepochybně se zvýšily také ceny nájemného. ČSÚ sice nesleduje nájemné nebytových prostor, ale: nájemné z bytu vzrostly o 7 % a není důvodu si myslet, že nájemné nebytových prostor se nepohnulo.
Nápoje, energie, nájem a mzdy jsou základními položkami celkových nákladů hospody. Jako malá živnost si nemůže dovolit jít do ztráty, alespoň ne na dlouho. Mnoho jiných nákladů už hospoda nemá, takže nemá na čem šetřit: na odpisech, na mzdách? Nebo vyrábět pár měsíců na sklad, jako velká fabrika? Propouštět zpravidla není koho… Tak snad na těch tržbách.
Nemíním tímto obhajovat šizení státu, jen se pokouším popsat situaci, v níž se hostinští ocitli. Kdyby stát nezastavil to EET, měl teď menší potíže s dohledáváním zatajených tržeb a hospodští by byli nuceni k větší iniciativě a kreativitě, jak si hospodu udržet.
Znám jednu vísku na moravském úbočí Českomoravské vysočiny, která provozuje pohostinství v chalupě, v níž sídlí také obecní úřad. Už jsem tady o ní kdysi psal. Nedávno se na obecní nástěnce objevil inzerát: Hledá se nájemce pohostinství. Nájem: 100 Kč měsíčně, elektřinu a teplo hradí obec.
Není to návod, nelze podobně postupovat ledaskde. Tady ale řešení našli. Společné řešení, se sousedy a starostou.
