Ještě k Belmondovi
Tohle nulté výročí si zaslouží komentář. Či spíše osobní poznámku. Autosalon v Mnichově počká, tam se nic zvláštního neděje.
Řeknete si asi, co je to za podivnou apollinairovskou asociaci? Ale je to prosté. Vlastní životopis Jean-Paula Belmonda Mých tisíc životů začíná slovy: „Můj život uběhl tak rychle, jak rychle jsem řídil auta“. Uběhl tak rychle, jak rychle se ztrácí doba, kterou ne že symbolizoval, on ji utvářel.
Jeho filmy provázely celý můj dosavadní život, od útlého chlapectví až do hluboké dospělosti, když jsem v pražském klubu Mat shlédl Belmondův poslední snímek Muž a jeho pes. Do pořádné distribuce se u nás nedostal. Kritika o něm psala jako o sentimentálním „rozloučení“ někdejší hvězdy… účelová kamera… dobré pro fandy, ale film nic moc… Já jsem tehdy po promítání vycházel ze suterénního kinosálu tak ztěžka, že jsem byl rád, že jsem vůbec vyšel na ulici. Od té doby filmovým kritikám méně důvěřuji.
Francouzská kinematografie měla u nás za komunistů určité výsadní postavení. Nevím jak a proč se to dělo, ale francouzské filmy a herce jsme prostě znali a uměli. Mezi nimi i Belmonda. Ve filmech si dělal, co chtěl. V komediích i ve vážných snímcích. Ukazoval nám Francii, zemi svobodnou a zaslíbenou, do které se asi nikdy nepodíváme. Znali jsme díky němu Montmartre, pařížské uličky i bulváry, přístavy v Marseille i pláže v Nice. Francie byla země svobody, rebelantství, krásných žen, skvělého jídla a bezedných sudů úžasného vína. To vše se potvrdilo, když jsem se do Francie poprvé skutečně podíval. Bylo to počátkem 90. let a dojel jsem až do Lyonu.
Francouzští herci byli blízcí tuzemskému publiku svým herectvím. Podobně jako u nás tam neexistovalo zvláštní herectví filmové. Většina filmových hrdinů byla zároveň nebo především herci divadelní. O Belmodovi to platilo jen částečně. Herecké vzdělání získal až po několika neúspěšných pokusech o vstup na konzervatoř, ale bylo to vzdělání divadelní. Přesto se proslavil jako herec filmový a na divadlo se vrátil (s velkým úspěchem) až jako zralý muž.
Byl mi blízký tím, jak ve svých rolích hrál vždy sám sebe, ať už byl rošťákem, nebo policajtem. Nepřizpůsoboval se filmovým postavám, to ony se přizpůsobily jemu. A tak se do kina chodilo prostě na Belmonda. Na jeho postoje, úsměšky, úsměvy i smíchy, na jeho kaskadérské kousky, ze kterých si také sám dokázal udělat ukrutnou srandu ve filmu Zvíře. I tím nám byl blízký, i to z něj dělalo osobnost.
Belmondo byl vzorem mnoha mladých mužů s jasnými čely a idolem mnoha dívek s něžnými ňadry, ať už z nich pak vyrostli rváči, inženýři nebo doktorky věd. Byl vzorem a idolem svým vztahem k životu a ke světu, k autům i ženám, ke své práci i osudu.
Měl tvář poznamenanou zlomeným nosem, k čemuž přišel v mládí jako nadějný výkonný boxer. Kdysi po letech na konzervatoři mu prý jeden profesor řekl, že je tak ošklivý, že se ho ženy budou stranit. Mýlil se. Belmondo držel v náručí nejkrásnější ženy Evropy té doby. I to jej řadilo ke vzorům a idolům.
Do dnešní doby už by se velice nehodil. Jeho přímočarost lidská i herecká už není v módě. Jeho úsměšky, úsměvy i smích, ta stále stejná, ale stále stejně fascinující tvář se zlomeným nosem, to nejsou žádné smajlíky, to je život a názor. Podobně jako jeho repliky. Rovné a přesné. Žádné „jakoby“, „tak jako“, „jakože“. Ano, psali mu je scénáristé. Ale jen ty filmové. Ty jeho byly jeho. To se dnes nenosí.
Namítnete možná, že i dnešní mladí lidé mají své vzory a idoly. Ano, například na YouTube (TyTroubo – překl aut.). Ptejme se, co dovedou, čeho dosáhli a kde budou, až jim bude osmdesát let?
Buďme vděční, že když Jean-Paul Belmondo v roce 2016 v Benátkách obdržel Zlatého lva za celoživotní dílo, nemusel se za nic omlouvat, před nikým poklekávat. On by to stejně neudělal. Byl by si jist, že nemá důvod. A nikdo by si nedovolil to po něm žádat.
Není už pro Belmonda tato doba, ale ona ho nepřeválcovala. Naopak, ovlivnil tolik lidí a tolik generací, že jeho pohled na svět ještě pár let, snad dvě tři generace, přežije.
„Dneska umírají lidé, kteří dříve neumírali.“ Tuto větu mi sdělil spolužák Tomáš, určitě už někdy na základce. Nevím, jestli to měl ze sebe, nebo někoho citoval. Svým způsobem je nesmyslná, ale poslední dobou mám pocit, že začíná být čím dál smyslnější.
