Írán minutu poté
Izrael a USA zaútočily na Írán. Kromě cílů vojenských útoky zasáhly i cíle, agenturami zvané „politické“, tedy sídlo vůdce Alího Chameneího. Trefily, vůdce je mrtev. Dalo by se to uzavřít citací: „Ve jménu vyššího principu mravního vražda na tyranovi není zločinem.“ Nelze než souhlasit, ale ne každý ten náš slavný film zná.
K maximální zdrženlivosti, ochraně civilního obyvatelstva a dodržování mezinárodního práva v souvislosti s vývojem po útoku USA a Izraele na Írán ve společném prohlášení vyzvali předseda Evropské rady António Costa a šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Vysoký komisař OSN pro lidská práva Volker Türk útok na Írán odsoudil a vyzval všechny strany, aby se vrátily k jednání. Írán je už poslal… k šípku.
Jednání o jaderném programu Íránu trvají už více než 20 let. V současnosti je situace velmi napjatá. Podle aktuálních zpráv z počátku roku 2026 se chystají další kola rozhovorů, zatímco Írán pokračuje v obohacování uranu na vysoké úrovni (60 %) a čelí hrozbám vojenských úderů. Není pochyb, že kdyby Írán zkonstruoval atomovou bombu, neprodleně by ji vyslal přinejmenším na Izrael. Sestřelit takovou bombu není vůbec snadné. Pak by se diskuse o ochraně civilních obyvatel a jejich práv určitě konala jinak a hlavně jinde, nejspíše v protiatomovém bunkru. Ale během diplomatických rozhovorů stačily Revoluční gardy v Íránu povraždit na 30 tisíc vlastních protestujících občanů. Vrátit se k jednání už není s kým. A popravdě, není o čem.
Nezklamal ani generální tajemník OSN António Guterres, který na sobotním mimořádném zasedání Rady bezpečnosti OSN prohlásil, že letecké útoky USA a Izraele porušily mezinárodní právo včetně Charty OSN. Zřejmě se mu nedoneslo, že (v tuto chvíli bývalý) íránský náboženský režim zavraždil desetitisíce svých spoluobčanů na základě vlastní práv národních. Írán je plnoprávným členem OSN, dokonce členem zakládajícím. Nejsa odborníkem v daném tématu, mám však za to, že na život má každý člověk právo mezinárodní. Takže Írán může střílet do vlastních, může vysílat hejna raket do sousedních států podle mezinárodního práva?
Guterres tedy také „odsoudil“ odvetné útoky Íránu za porušení suverenity a územní celistvosti Bahrajnu, Iráku, Jordánska, Kuvajtu, Kataru, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Příslušné paragrafy mezinárodního práva sice necitoval. Ale hlavně se nesmí co? Nesmí se eskalovat.
„Hlavně zdrženlivost“ západoevropských politiků, najmě Španělska, Francie a Evropské komise v osobě Ursuly von der Leyenové, pochopme ne jako sympatie k Íránu, ale jako strach před muslimy ve vlastních zemích. Nebo také jako odraz současného světa, v němž lokální konflikt už neexistuje, jak dokládají mj. obrázky neodletivších cestujících z letišť po celém světě.
Otázka zní, co dál. Přechod států, rozvrácených hloupými a krutými politiky, k prosperující demokracii je jedním z nejtěžších politických a ekonomických úkolů. Historie ukazuje, že klíčem k úspěchu nebyla jen změna režimu, ale především budování institucí, vymahatelnost práva a otevření se světovému trhu. Příklad zemí, kde se to podařilo, není dlouhý. Jižní Korea: Klíčem k úspěchu byly masivní investice do vzdělání a orientace na export (vznik gigantů jako Samsung či LG). Dnes jde o jednu z nejvyspělejších ekonomik světa s obrovským kulturním vlivem.
Španělsko po smrti diktátora Francisca Franca v roce 1975 prošlo ukázkovým přechodem k demokracii, známým jako La Transición. Výrazným podnětem byl podpis Paktů z Moncloy, kde se politické síly shodly na reformách. Španělsko se integrovalo do Evropských společenství (dnešní EU) a zažilo období hospodářského zázraku, které z něj udělalo moderní evropskou velmoc.
Chile prošla temným obdobím vojenské diktatury Augusta Pinocheta (1973–1990). Ačkoliv jsou ekonomické reformy z té doby kontroverzní kvůli sociálním dopadům, po návratu k demokracii Chile tyto základy využila k udržení stability. Dnes Chile patří k nejbohatším zemím Latinské Ameriky s vysokým indexem lidského rozvoje a silnými institucemi, i když v posledních letech čelí výzvám spojeným se sociální nerovností.
V Evropě bychom mohli citovat třeba ještě Polsko, které ale nepodlehlo totálnímu rozvrácení, podobně jako Československo. Daří se Rumunsku a většině nových států po rozpadlé Jugoslávii.
V arabském světě je seznam ještě stručnější. Jedinou zemí Arabského jara, která dokázala (alespoň na dekádu) vybudovat fungující demokracii, je Tunisko. Tam začala revoluce činem prodavače ovoce Muhammada Buazízího, který se upálil na protest proti šikaně úřadů. Tato tragická událost paradoxně nastartovala proces, který změnil celou severní Afriku. Diktátor Zín Abidín bin Alí uprchl ze země 14. ledna 2011 a tím to začalo. Armáda odmítla střílet do demonstrantů. V ten moment se režim zhroutil jako domeček z karet. Ulice ovládla čistá euforie, lidé zpívali hymnu a poprvé po 23 letech cítili, že jim země patří. Tunisko mělo silnou občanskou společnost. „Kvartet pro národní dialog“ (odbory, právníci, lidskoprávní aktivisté) okamžitě vyplnil mocenské vakuum. Nedovolili, aby se země propadla do občanské války.
V Maroku nedošlo k pádu režimu, ale k nápravě krále. Když v roce 2011 vyšly tisíce lidí do ulic (Hnutí 20. února), král nečekal na násilný střet. Místo aby bojoval proti změně, stal se jejím lídrem. Maroko se tak vyhnulo chaosu, který postihl Libyi, která se po smrti Kaddáfího rozlámala na několik separátních území, ovládaných kmenovými mafiemi. Nebo Sýrii, jíž ochromila občanská válka.
V popsaných i jiných příkladech, včetně těch negativních, jako jsou např. Irák, Afghánistán a dlouhá řada dalších, se jako klíčovou ukazuje událost bezprostředně po zhroucení autoritativního režimu, ta pověstná první minuta poté. Kdo se chopí vlády, vystaví fungující instituce a úřady, zklidní obyvatelstvo a dojedná nové vztahy se zahraničím, hlavně se svými sousedy. Jako o „minutě“ se mluví proto, že je na to zatraceně málo času, cokoliv se může zvrtnout během okamžiku, nesouhlasu, povstání, intervence…
Dalším osudovým faktorem může být sousedství. Vliv sousedů je v politologii a ekonomii často označován jako geopolitický osud. Jen málokterý stát dokáže prosperovat v naprosté izolaci nebo v obklíčení nepřátel. Úspěch Polska a Maďarska v roce 1989 vytvořil dominový efekt, který dodal odvahu lidem v Československu i ve východním Německu. Mexiko po demokratizaci těžilo z blízkosti USA (dohoda NAFTA). Podobně střední Evropa profitovala z těsné blízkosti Německa a Rakouska, které se staly hlavními investory a odběrateli zboží. Naproti tomu státy střední Asie (např. Kyrgyzstán) po pádu SSSR sice zkoušely reformy, ale jejich sousedé (Rusko, Čína, Uzbekistán) buď zůstali autoritářští, nebo pro ně nebyli ideálními demokratickými partnery pro volný obchod. Sílu sousedství můžeme dnes citovat v případě Slovenska nebo Maďarska.
Když se vrátíme do arabského světa, Maroko svou geografii využívá jako nejsilnější kartu. Ekonomicky se chová, jako by sousedilo se Španělskem a Francií. Má s EU hluboké asociační dohody (letos v lednu 2026 oslavilo 30 let partnerství). Díky blízkosti k EU a stabilitě sem plynou investice, které Tunisko nebo Írán neviděly desítky let.
Írán nemá na sousedy štěstí. Sám je navíc provokuje vojenskými akcemi. Což naznačuje, že ani likvidace 40 vůdců z jeho vedení ještě neznamená likvidaci vojenského velení, které zůstává schopné vysílat hejna raket do sousedních zemí, nejen na základny USA a spojenců, ale třeba i na turistická letoviska, nebo hrozit blokádou Hormuzského průlivu. Lokální konflikt neexistuje.
Takže i ta „minuta poté“ je velice nejistá. V Íránu existuje a funguje silná občanská společnost, která si už zásadní změny vynucuje, ale zůstává i silná moc náboženských fanatiků, schopná tyto snahy potlačit. Ze vzduchu se tomu pomoci nedá. Rozhodující bude, kdo získá vliv v pozemských sférách.