I sportovní flastr nás může varovat před dominancí ideologie nad rozumem
Ačkoliv je to už strašně let, pamatuji si na to docela dobře. V 90. letech se objevila v tisku zpráva o muži, který zbil a okradl Roma, přičemž mu nadával, opakuje při tom výrazy „černý“ a „černá“. Soud ho uznal vinným za loupež a snad ublížení na zdraví. Nicméně došel k názoru, že nenadával z rasistických pohnutek.
Koukal jsem na to jak vyoraná myš. Vždyť to bylo jasné, že ho urážel ve spojitosti s barvou pleti. Ale dnes jsem asi schopen uznat, že možná ne pro barvu pleti.
Koncem minulého týdne silně rezonovala snad všemi sportovními rubrikami zpráva, že fotbalový trenér Petr Rada dostal osmiměsíční distanc za údajně rasistickou urážku trenéra Zbrojovky Brno Tomáše Polácha. Podle některých měl říct „zoufalej cikáne“, podle jiných „zoufalče cikánskej.“
Hájil se i tím, že si to s Poláchem následně vyříkali (ten to potvrdil a dál se nechce vyjadřovat) a že je stará škola. Má to snad znamenat, že to tak nemyslel? Je pravda, že když jsem v 80. letech studoval na Žižkově, tak mnozí návštěvníci restauračních zařízení sami sebe nazývali cikány. A že jsme občas rádi poslouchali cikánskou hudbu a vůbec.
Nechci polemizovat, jak moc to bylo motivované rasismem a jak moc pan trenér (ano, je to pán, který sice nepatří mezi TOP 3 nebo TOP 5 české historie, ale něco za sebou má a něco dokázal) přestřelil. Spíš poukázat na to, co už napsali jiní, ale z trochu jiného úhlu.
Když Kemar Roofe z Glagow Rangers ve výskoku nakopl slávistu Ondřeje Koláře (kterého před sebou musel vidět) do obličeje, dostal za to stopku na čtyři zápasy. Ohrozil ho na zdraví, způsobil mu podle všeho přetrvávající následky a zničil kariéru. Nezahrál si jen čtyři zápasy!
Věřím, že se pana Polácha mohla slova jeho protivníka nepříjemně dotknout. Někdo nad tím mávne rukou, jiného to bolí dlouho až trvale. Zjišťoval někdo následky, že to vyšlo na těch osm měsíců? Pochybuji.
Nejde o to napsat další komentář o nesmyslnosti, kterých už napsali dost sportovní redaktoři. Kteří navíc to prostředí na rozdíl ode mě znají. Taky už se Rady zastali snad všichni ostatní trenéři a bývalí fotbalisté, které někdo oslovil.
Nejde o důsledky ale o priority
Jde spíš o to, jak moc koresponduje tento verdikt s tím, co vidíme kolem sebe v posledních letech v celé společnosti. Závažnost provinění se neposuzuje podle toho, jak dopadla oběť, nebo jakou pachatel ukázal nebezpečnost. Ale podle priorit. Teď je prioritou UEFA boj s rasismem, a tak trestáme exemplárně, i když není prokázané, že o rasismus šlo. Víc než za útoky na zdraví, doprovázené často bolestí a zdravotními následky (o ekonomických nemluvě). Vždyť i český disciplinární řád respektuje právě postoj UEFA.
Často slýcháme, že do sportu nepatří politika. Ale ony tam spolu s ideologií patřily vždy. A vždy se měnily podle doby. Když v roce 1968 Tommie Smith a John Carlos na olympiádě v Mexiku zvedly ruce v černých rukavicích, museli se pakovat domů. Šéf olympijského výboru údajně pohrozil americké delegaci, že ji jinak vyloučí celou. Nacistické pozdravy v Mnichově mu přitom nevadily. Prý protože šlo o německý národní pozdrav (to u nás asi byly národním pozdravem „Čest práci“ a „Ať žije KSČ“).
Politika a ideologie do sportu patřily vždy
Když v roce 1934 hrálo Česko v Itálii proti domácímu týmu finále mistrovství světa ve fotbale, musel podle pamětníků nejprve rozhodčí do čestné lóže za Benitem Mussolinim. Ani to nevadilo. Ještě před časem museli téměř povinně fotbalisté v řadě soutěží před každým zápasem pokleknout na jedno koleno jako výraz podpory hnutí Black Lives Matter. Zato když si na posledním mistrovství světa v Kataru navlékli na dresy duhové symboly, hrozilo jim vyloučení. No jo, jiný kraj, jiný mrav. Nakonec to odnesli „jenom“ diváci, které za duhová trika, šátky a klobouky vyhazovali ze stadiónů. A přitom je to pořád ten samý fotbal. Politika prý do něj nepatří.
Ideologie se prolíná našimi životy léta a v poslední době získává na síle. Bylo by laciné tím smést všechny snahy o boj s rasismem či za lepší životní prostředí a rovné postavení žen či minorit. Ve svém původu jde o pozitivní věci a je jen dobře, že kupříkladu příslušníci LGBT se nemusí se svou orientací tajit jako v minulosti. Jen se nám nějak vymklo z rukou, že ideologie tak dominují. Ve sportu, v kultuře, kde už různé asociace hrozí, že budou například posuzovat kvalitu děl i podle počtu členů minorit ve filmovém štábu… ve školství až po ekonomiku. Vždyť i Evropská centrální banka, která se má primárně starat o cenovou stabilitu, chce už delší dobu posuzovat dlužníky podle uhlíkové stopy.
Snad jednou na Petra Radu bude historie vzpomínat jako na symbol totálně ulítlé doby. Ale to mu bude k prdu. Ještě, že si toho trénování stačil užít dost a dost.
