Hádky, kdo osvobodil Prahu, jsou neúctou ke všem obětem války

Opakuje se to posledních pár let pravidelně. Komunisté a podobně orientovaní politici pózují na místech, která mají připomínat, že Prahu a Česko osvobodila Rudá armáda. A mnozí na ně útočí, že přinejmenším to první je lež. Věcná diskuse, jak to bylo, je v pořádku. Hádky a lži jsou ale neúctou ke všem obětem války.

My starší si dobře pamatujeme na doby, kdy se oslavovalo jen osvobození Československa „slavnou Rudou armádou“ a na spojence se jaksi zapomínalo. O úloze Vlasovců při pražském povstání pak zpravidla nepadla ani zmínka (což neznamená, že známe jejich motivace a máme je automaticky oslavovat). Aby se po revoluci zase nějakou dobu zdálo, že vlastně tuto zemi osvobodila jen vojska z USA. První oslavy po roce 1989 se dokonce nesly ve znamení přímého přenosu slavností z Plzně. Protože ji osvobodili Američani. Na mrtvé Rusy, Ukrajince, Bělorusy… ale dokonce i Čechy najednou nezbylo místo.

(Budiž alespoň ke cti většině učitelek a učitelů, stejně jako autorů vzdělávacích programů pro děti, že prostý fakt osvobození Plzně Američany, stejně jako otevření druhé linie, předtím většinou nezatajovali. Tedy aspoň v 80. letech.)

Američané osvobodili část západních Čech, sovětští vojáci většinu Slovenska, Brno, Ostravsko… zkrátka většinu území. Často se přitom zapomíná, že na jeho straně bojovali i vojáci polští a armáda rumunská. V Rumunsku totiž došlo ke státnímu převratu a dřívější spojenec Třetí říše se ke konci války postavil na stranu spojenců. Pomoc dokonce nabízeli i Maďaři, ale Češi jim nevěřili.

Dnes se většina historiků shoduje, že „Sověti“ přišli do více méně osvobozené Prahy a svedli zde jen pár přestřelek se zbytky odpůrců. Neboť Wehrmacht i vojska SS se předtím dohodly s představiteli povstání. Což mimochodem některé z nich po válce stálo stíhání a dlouholeté věznění.

Dosti historického exkursu do posledních dnů války. K tomu jsou jiní povolanější. Snad jen ještě stojí za připomenutí, že v Praze a v Čechách se místy bojovalo i po kapitulaci. Pokud vůbec ještě někde existovala bojeschopná část německé armády, bylo to totiž právě tady. Přesila německých ozbrojených složek na začátku povstání byla neoddiskutovatelná.

Můžeme spekulovat, jakou roli v konečném úspěchu sehráli Vlasovci. A zda neměli přijít Američané, jakou úlohu v tom sehrál který politik či generál. Stejně tak, proč Stalin a jeho generálové mnohdy nechávali výzvy od spojenců dlouho bez odezvy. Případně, zda hlavním důvodem rezignace Němců nebyla nakonec snaha utéct ruskému zajetí (kromě toho, že už v té době možná věděli o sibiřských táborech, nelze nevzít v potaz, že právě v Rusku a na Ukrajině postupovala německá armáda místy s mimořádnou krutostí).

Ale nemusí snad člověk být historik, aby vnímal, že k povstání by zřejmě vůbec nedošlo, kdyby se neblížil konec války. Na tom měl zásluhu každý bojující a každý padlý na kterékoliv linii či mimo ni. Sovětští, američtí, britští, francouzští, ale také rumunští, polští, australští, novozélandští, dokonce i brazilští vojáci… v Tichomoří třeba mexičtí, čínští či Vietnamci pod vedením Ho či Mina. Samozřejmě příslušníci různých národností v cizích armádách a sborech, včetně Čechů a Slováků.

Na mnohé jsem jistě zapomněl. Nejde o to, čí přínos byl klíčový (asi hlavně ten sovětský). Ale všichni bojovali, všichni nasazovali život a mnozí z nich jej položili. Někteří mimořádně krutým a bolestivým způsobem, především lidé z odboje. Protože ten Němci nejen u nás potlačovali s mimořádnou brutalitou.

Můžeme se bavit o tom, proč Stalin, Roosevelt, Truman nebo Churchill rozhodovali tak či onak. Vždyť nakonec třeba Dwight Eisenhower nevzpomínal na francouzského hrdinu de Gaulla zdaleka jen v dobrém. Můžeme se ptát, co skutečně stálo za americkou materiální podporou Sovětského svazu. Ale nemůžeme zpochybňovat jakoukoliv oběť, která přispěla ke konci války. Včetně domácího odboje v samotném Německu. Dokonce i včetně některých po válce souzených „kolaborantů“, kteří možná mnohý život zachránili (Jaroslav Krejčí, Richard Bienert… Emil Hácha unikl odsouzení možná jen proto, že záhy zemřel, a Aloise Eliáše popravili sami okupanti).

Jenže politický boj je stále špinavější a špinavější. Takže se zase volá „tady žádnej ruskej voják nebyl“ nebo naopak „vďaka súdruhovia“. Místo toho, abychom se poklonili všem. Než si půjdeme třeba zahrát fotbal, naložíme si talíř vepřovým se zelím, nebo zajdeme na pivo. Případně se přilepíme na mobil. Protože kdyby jich nebylo, tak bychom teď možná ani nekoukali na ten internet. Nebo koukali, ale jen v němčině.