Fiskál je nad propastí a potřebuje větší změny. Mohou přinést i růst
Rozpočtová reforma se škrty ve výdajích nemusí vůbec znamenat omezení hospodářského růstu. Naopak, může vyvolat pozitivní očekávání, která ekonomiku mohou dokonce nastartovat. A přispět ke snížení úrokových sazeb.
Odkud se problém bere – malá rekapitulace
Pomineme-li fundamentální důvody, které tlačí na růst deficitů veřejných rozpočtů (třeba nepříznivý demografický vývoj), podílí se na problému v literatuře popsaný tzv. deficitní sklon veřejných rozpočtů (anglicky „deficit bias“). Je to jev, který je průvodním znakem fiskálního vývoje v mnoha, ne-li ve většině zemí (zcela jistě v evropském prostoru). Spočívá v tom, že vlády mají – za mohutné podpory byrokratů – tendenci utrácet více, než kolik činí aktuální příjmy rozpočtů a přenášet tak břemeno financování takto vznikajícího dluhu na budoucí generace.
V institucionální oblasti patří mezi příčiny deficitního sklonu například nedokonalost procesů tvorby, predikce a implementace rozpočtů, jejich systémová rigidita a vysoký podíl tzv. mandatorních výdajů. Stejně tak krátký rozhodovací horizont policy makerů a pomíjení mezičasových či mezigeneračních důsledků deficitní politiky. V neposlední řadě pak i krátkodobý horizont voličů a jejich preference okamžitého užitku. A i v jejich případě neschopnost pochopit a docenit mezigenerační rozměr veřejného deficitu a dluhu.
Věc komplikuje i to, že nějaká úroveň veřejného dluhu nejen že nemusí vadit, ale dokonce je potřebná (viz třeba regulatorní požadavky na řízení rizika portfolia finančních institucí). Pomineme-li, že pro řízení veřejného dluhu a deficitu jsou nastavována různá administrativní pravidla (viz třeba Maastrichtská kritéria – ale i mnohé jiné), ekonomická únosnost deficitu a dluhu závisí na specifických okolnostech každé jednotlivé země. Např. na velikosti ekonomiky a míře její otevřenosti, na likvidnosti kapitálového trhu, úrovni potenciálního růstu produktu, na vztahu cyklické a strukturální složky deficitu, či na nominálních a reálných úrokových sazbách. A samozřejmě na demografii.
Dá se deficitní sklon porazit?
Pokud se situace dluhu nevyhrotí do té míry, že zemi bezprostředně hrozí bankrot, tak k reformám není velký apetit, což situaci jen dále komplikuje. „Nehas, co tě bezprostředně nepálí“, tak by se daly shrnout poslední dvě fiskální dekády i v Česku. Když odmyslíme fiskální reakci na poslední dvě krize – covid a válku – tak to vypadá, jako kdyby někteří policy makeři věřili domněnce, že z fiskálního problému vybředneme ekonomickým růstem. Možná se tu promítá i implicitní obava, že reformy ke snížení deficitů mohou ekonomický růst poškodit, zpomalit jej nebo dokonce jej zvrátit v recesi. Klasičtí Keynesiánci obsadili vlády a táhnou vítězně světem. Mají však absolutní pravdu?
Nemají, což lze doložit výsledky empirických analýz různých fiskálních reforem. Tyto analýzy ukazují nejen, že reformy mohou mít prorůstový efekt (už v krátkém horizontu), ale dokonce se dají dělat i v čase kdy ekonomika neroste, respektive je v recesi. Záleží ovšem na okolnostech. Reformy se snáze dělají, když ekonomika roste – ovšem je zde zase větší riziko, že se nepovedou a kýžené výsledky nebudou v plnosti dosaženy.
Klasičtí Keynesiánci obsadili vlády a táhnou vítězně světem
Tzv. neoklasický přístup k reformám
Alternativní pohled – nazvěme jej neoklasickým přístupem – je postaven na tom, že snížení deficitu a dluhu může vést k nižším úrokovým sazbám a k pozitivním očekáváním. A k obnovení důvěry ve fiskální politiku, což motivuje k ekonomické aktivitě s dlouhodobějším výhledem a s příznivým dopadem na růst a na snížení nezaměstnanosti. Menší deficit znamená menší riziko, že fiskál bude tlačit směrem k vyšší inflaci. Vytratí se obavy, že by díky vyšší inflaci vláda mohla umořovat své dluhové závazky inflačními penězi k tíži věřitelů. A centrální banka dostane v boji proti inflaci podporu.
Nižší sazby na vládní dluh budou působit podobným směrem i na příznivější rizikové hodnocení a nižší sazby i pro další dlužníky v ekonomice, třeba korporáty, kteří tak z fiskální reformy budou mít také užitek. A samozřejmě tu bude očekávání, že ustane tlak na zvyšování daní. Takže celkově tu vzniknou předpoklady pro růst spotřeby a investic. Suma sumárum, vláda tak může pomoci vytvořit v ekonomice pozitivní očekávání, která již v krátkém časovém horizontu budou znamenat restart.
reformy mohou mít prorůstový efekt a dokonce se dají dělat i v čase, kdy ekonomika neroste
Pro nás je to z pohledu praxe – chtělo by se říci bohužel – nový pohled na věc. V posledních dvou dekádách jsme požívali pověsti země s odpovědnou fiskální politikou, v poslední dekádě navíc s velmi nízkými úrokovými sazbami; takže argumentování potenciálem příznivých dopadů reforem na inflaci, na úrokové sazby a na důvěryhodnost fiskální politiky nemělo moc naději, že bude vyslyšeno. Výnosy českých dluhopisů jsme v polovině minulé dekády (kdy nahlédly do záporného teritoria) mohly sebevědomě poměřovat s výnosy dluhopisů německých. Teď už nikoliv, a výše uvedený potenciál možných pozitivních dopadů reformy je pro nás navýsost aktuální.
(Pokračování komentáře přineseme zítra – 10.11.)
