Evropa a Británie budou hledat cestu, jak se víc kamarádit
Ve stínu dalšího neúspěšného pokusu zastavit, nebo aspoň pozastavit válku na Ukrajině, a vážné nemoci bývalého amerického prezidenta Joe Bidena to zůstává trochu stranou. Britský premiér Keir Starmer se dnes schází s nejvyššími představiteli Evropské unie. Výstupem asi budou nějaká velmi obecná prohlášení. Nicméně Británie je závislá na evropské energetice a určitě by se ráda dostala do jejích zbrojních programů.
Nepůjde o žádné osahávání diplomatů. Na straně Unie přicestovala šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenovuá, předseda Evropské rady António Costa a vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnost Kaja Kallasová. O moc výše už se jít nedá. Zároveň je taková reprezentace skoro zárukou, že výstupy budou obecné. Detaily případných dohod budou zjevně domlouvat právě ti diplomaté.
Spojené království od brexitu neví, jestli udělalo dobře nebo ne. Tedy, jedni si myslí to, druzí ono a třetí zřejmě pořád nevědí. Jakoby se částečně naplnila tehdejší slova z Guardianu (po referendu): Mnozí hlasovali a až teď zjišťují o čem.
Každopádně se ukazují při nejmenším dvě věci. Za prvé, že Britové sice velmi často pokukují spíš na západ, tedy přes Atlantik, když jde o spojenectví (vzpomeňme jen, jak v Austrálii společně s USA vyšachovali Francii z dodávek jaderných ponorek), ale ekonomicky jsou s Evropou sakramentsky propojení. Vždyť patří k největším dovozcům elektrické energie, a to nejen z Francie, ale třeba i Dánska. Za druhé, že současný premiér Keir Starmer chce té integrace asi spíš více než méně.
Prohlášení ze summitu mohou obsahovat ledacos, hlavně k bezpečnostní situaci a válce na Ukrajině. Ale v první řadě půjde podle všeho o zapojení britského půrmyslu do chystané vlny zbrojení v Evropské unii. Zatím se pořád neví, jak by se měla financovat. Zda se jen povolí už tak nerespektované otěže Paktu stability (což je zřejmě představa komise), nebo se zadluží celá EU a peníze bude rozdělovat přes granty (což by chtěla parta předlužených, tedy třeba Emanuel Macron a jižní křídlo). Ale všichni si od toho slibují mohutný impuls do evropské ekonomiky.
Ta myšlenka je trochu pochybná. Ano, poptávka vždycky znamená růst zisků pro dotčené firmy a od nich zase dál do dalších sektorů. Také platí, že investice do vývoje mají multiplikační efekt. Přičemž zbrojní průmysl bývá v mnoha ohledech napřed a nakonec své výsledky promítá i do toho civilního. (Vznikly v něm například GPS a – což si dnes málokdo vzpomene – dokonce i počítače).
Jenže dluh je dluh. Zvedá inflaci a alespoň v některých zemích předznamenává, že zítra se zase bude muset šetřit. Je třeba, aby průmysl, do kterého peníze směřují, dokázal vyvážet mimo domácí hřiště. Pak to dává smysl. Právě to je ale teď, kdy se bortí jedno spojenctví za druhým, dost… jak to říct… ve slovenštině by se řeklo „otázne“.
Navíc lídři jsou jinde. Evropa například dala před nějakými třiceti lety vzniknout bojovým letounům Eurofighter, které měly představovat úplně novou generaci a zázrak moderní techniky. A přesto se nám v armádách kontinentu přád objevují americké stroje (i když i švédské nebo francouzské).
Britům se přece jenom ale daří i ten vývoz. Ukázalo to i nedávné narovnávání vztahů mezi nimi a USA, kde šlo mimo jiné dost explicitně o vývoz jejich leteckých motorů za oceán. Jestli se bude v unii krájet koláč společných zbrojních výdajů, budou chtít být u toho. Nakolik jsou pro kontinent spolehlivým partnerem, toť otázka. Neboť Mr. Starmer tam není navždy. Ale americký prezident dělá všechno pro to, aby byli.