Euro nikdy! Vlastně ne, chceme ho hned. Nebo nechceme?
Podle průzkumů se podpora přijetí eura v Česku nikdy nedostala nad 40 procent. I ty jsou rekordní a výjimečné, dlouhodobě se dá říct, že byly proti společné měně více než tři čtvrtiny obyvatel. Až na chvíle, kdy se kurz koruny povážlivě zakýval. To se hned najdou hlasy volající po přijetí. Jenže přijetí společné měny není operací na hašení akutních problémů.
Výhody a nevýhody lze shrnout složitě i jednoduše. To jde o to, jak moc si s tím chcete lámat hlavu. Jednoduše je výhodou, že odpadá kurzové riziko. Které samozřejmě trápí hlavně exportéry a občas třeba i turisty nebo cestovní kanceláře. Z makroekonomického hlediska, pokud se kurz nepohybuje a nevyrovnává tak odlišný vývoj doma a za hranicemi, tak většinou nastupuje vyrovnávání změnami cen. Takže těžko říct, co je lepší.
Pro obchodníky spíš to druhé. Protože ten kurz občas taky létá nečekaně, krátkodobě, a nikoliv v závislosti na makroekonomickém vývoji. Klasicky to bývá důsledek pohybu úrokových sazeb, stahování zisků či jiných pohybů kapitálu. Právě velké investice evropských firem v USA stály podle řady ekonomů za prvotním slabým kurzem eura po jeho zavedení.
Kurzem ale také hýbou emoce a třeba skutečnost, že padá jiná měna z podobného regionu. Přesně to se stalo, když česká koruna začala výrazně klesat a přiblížila se dokonce hranici 26 Kč za euro v důsledku protiruských sankcí. Jinými slovy, zatímco zastánci samostatné měny říkají, že pohyby kurzu vyrovnávají šoky, leckdy vidíme, že je taky způsobují.
kurs šoky nejen vyrovnává ale občas taky způsobuje
Povede euro k rozpočtové odpovědnosti?
Tak by se dalo z hlediska výhod i nevýhod pokračovat. Jeden z argumentů ale přece jen stojí za zvláštní zmínku. Například guvernér ČNB Jiří Rusnok ještě v dobách svého působení v privátní sféře mezi výhody eura počítal, že by nás nutilo k rozpočtové odpovědnosti. Ačkoliv je člověkem ve věci ekonomie mnohem vzdělanějším než já, a ještě k tomu bývalý politik, který asi dobře ví, jak je těžké čelit tlakům na navyšování výdajů a snižování příjmů (rozuměj zavádění daňových výjimek), vidím v tom jeden háček. Ani maastrichtská kritéria ani Pakt stability nefungují beze zbytku. Pokud se dá říct, že fungují vůbec.
Samozřejmě nelze brát jako klíčové schodky veřejných financí ve dva roky trvající situací permanentních anomálií. Ale taková Francie či Itálie, o Řecku nemluvě se s tím nemazaly ani před rokem 2020. A dokonce i Německo kdysi splnilo maastrichtská kritéria jen díky tomu, že přecenilo zlaté rezervy.
Niedermayer: zvýší se stabilita
Momentálně zastává přijetí eura například europoslanec a bývalý centrální bankéř Luděk Niedermayer. Hovoří přitom o stabilitě a zdůrazňuje, že výhoda samostatné měnové politiky není tak velká.
Na druhé straně ale víme, že Evropská centrální banka (ECB) drží nízké sazby i v době vysoké inflace, přičemž všichni tušíme, že je to mu tak hlavně proto, aby nestouply náklady na financování státního dluhu nejzadluženějším zemím. Je přitom zajímavé, že v eurozóně je podle harmonizovaných údajů inflace podobná, možná i nižší než u nás, kde sazby razantně vzrostly.
v jednání ECB je vidět něco jako morální hazard
To riziko je tedy spíš morální. Což ale nelze podceňovat! Tím spíš, když vidíme, že ECB chce najednou lustrovat společnosti z hlediska jejich „ozelenění.“ Což zcela vybíhá z hranic měnové a stabilizační politiky.
Léta se mluví o tom, že země na euro připravená je a jeho přijetí nebude rozhodnutím ekonomickým, ale politickým. Jeho součástí je jistě větší integrace do Evropy a přihlášení se k evropským hodnotám. Zosobňuje je ale nynější Evropská unie, jíž je ta měnová součástí?
Přijetí eura nemůže sloužit jako lék na akutní bolesti
Ať tak či onak, ve finále je tu jen jeden závěr, o kterém se nedá moc diskutovat. Rozhodnutí o přijetí eura je více méně nezvratné. Navíc jde o proces, který se neudělá ze dne na den (byť v přípravné fázi je kurz více méně zafixován s drobnými povolenými odchylkami). Takže nemůže sloužit jako lék na aktuální bolest. Musí jít o strategické rozhodnutí, včetně vědomí takových dopadů, jako je odpor obyvatel a otázky národní identity.
