Dezinformace uměl už hrabě Monte Christo
Asi není nikoho, kdo by neznal knihu Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase, takže většina z vás si i pamatuje příhodu, kde Monte Christo domlouvá s obsluhou telegrafické stanice změnu vysílané zprávy. A pokud si nevybavíte tuto část knihy (podkapitola Telegraf), jistě si vzpomenete na hraběte v podání G. Depardieu, jak se bravurně zhostí této role v jednom z nejznámějšího filmového zpracování (mimochodem: zde také názorně předvede, jak zkorumpovat jakýkoliv lidský subjekt, neboť jak zjednodušeně známe všichni – peníze trvale vládnou světem).
Ale nechme toto třaskavé téma na jindy a věnujme se našemu tématu. A to otázce šíření informací, tedy zpráv, a jejímu zrychlování.
Nutnost šíření zpráv, tedy informací, co nejrychleji existovala odnepaměti, a to zvláště v případě válečných událostí. Řekové využívali k předávání zpráv často světelných, kouřových a ohňových signálů. Jako příklad můžeme uvést zprávu z trojských válek doručenou pomocí signálních ohňů. Legenda praví, že informace “Troja padla“ byla doručena ještě téhož dne do Mykén vzdálených zhruba 600 kilometrů. Jaká to mělo omezení? Zpráva musela být předem připravená a účinně zestručněná. Jednalo o jeden záblesk, který byl předáván postupně bod od bodu, na viditelnou vzdálenost. Samozřejmě to potřebovalo hodně úsilí, pozornosti a také dřeva.
Nakonec když však chtěli mít naprostou jistotu doručení zprávy, byl to přece jenom lidský jedinec, jak nás i v žhavé současnosti přesvědčuje běh maratonský. Se zprávou o vítězství Řeků nad Peršany zpravodaj běžel z Maratonu do Athén, který po zprávě „zvítězili jsme“ padl mrtev k zemi.
čas plynul bezkonfliktně a pomalu. Ke změně dochází až ve středověku
Zprávy či informace se, mimo citovaných výjimek, nemusely v té době dostávat rychle k příjemcům. Doba toho nevyžadovala, čas plynul většinou bezkonfliktně a především pomalu. K určitému změně v předávání zpráv dochází až ve středověku. Zprávy se šířily zejména ústně (necháme stranou písemné projevy spojené s tiskem, protože naprostá většina lidí neuměla číst a psát), a to především putujícími osobami, což byli např. potulní kejklíři, poutníci, tedy osoby bez stálého bydliště, pohybující se hlavně jako doprovod králů či šlechticů. Při adresním šíření zprávy se jednalo především o posly, kteří příslušné sdělení distribuovali od odesilatele k příjemci (ať již vzpomínaným během, či povozy nebo na koni či jinými zvířaty). Zde by mohlo být zajímavé konkretizovat si rychlost šíření. Pokud tento posel s největší pravděpodobností jel koňmo, s rychlostí kolem 20 km za hodinu a při započtení odpočinku koně i posla v rozsahu cca 12 hodin, můžeme konstatovat, že v rámci Čech zprávu (vzhledem k osobnímu dodání může být rozsáhlá) doručí zhruba za den, ale při delší vzdálenosti (Morava, Německo) už bude doba doručení minimálně dva dny. Natož pokud se jedná o sdělení novinky v rámci Evropy, zde už to trvá několik dní až týden (nutno zahrnout číhající nebezpečí na cestě apod.). Toto vyhovovalo společnosti, jež byla rozdělena na relativně malé skupiny, které vzájemně mohly komunikovat dokonce pomocí dosahu hlasu či v rámci vzdálenosti, kterou zdatný běžec uběhl bez zbytečné námahy.
Postupný vznik složitých společenských organizací sloužících nejenom hospodářským, ale zejména vojenským účelům, přinášel komplikace vyplývající ze zvyšující se potřeby trvalého předávání informací a zpráv ve zkracujícím se čase. S tím pak souviselo neustálé hledání technických a technologických prostředků, jak vzájemnou komunikace umožnit a zejména zrychlit.
A zde se obloučkem vracíme k úvodu. Přímým předchůdcem telegrafu, nakonec i se stejným jménem, byl právě semaforový telegraf literárně zajímavě zpodobněný Dumasem. Síť průběžných stanic, kde na sebe obsluhovatelé vzájemně viděli, byla až překvapivě rychlá a umožňovala předávat zprávy na velké vzdálenosti. Tento telegraf byl v Evropě nejvíce rozšířen ve Francii za Napoleona. V zemi fungovalo více než 200 stanic, které na základě velkých dřevěných ramen s dohodnutými polohami mohly prezentovat části zprávy (např. písmena), a tak umožňovat dalšímu operátorovi zprávu předat dál. Samozřejmě, že tato komunikace byla velice nákladná a možno říci i neohrabaná, ale než přišel elektrický telegraf, posloužila dobře. Zmiňme ještě přibližné parametry: zpráva (nutno doplnit výrazně zestručněná) ze vzdálenosti 760 km dorazila k příjemci za přibližně 12 minut.
Devatenácté století – století páry a železnice – si s ohledem na bouřlivý ekonomický rozvoj a s tím spojené velké množství technických inovací a vynálezů vynucuje i změny v komunikaci. Komunikační spojení se i díky zrychlení dopravního spojení budováním železnice výrazně zrychlilo. Drátový telegraf na elektrickém principu se objevuje nejdříve v Anglii a Americe a je spojený se jménem Samuela Morse (známost této osoby se nám zachovala především díky morseově abecedě, kterou vytvořil). Signál je posílán elektrickým vodičem pomocí páčky s pružinou – telegrafického klíče – kterou se zapojoval a přerušoval signál. (abychom zase použili filmu, tam telegrafisty využívající tuto abecedu vídáme téměř obligátně ve většině amerických westernů).
60 až 250 znaků za minutu způsobilo informační revoluci
Tento krok, mluví se i o informační revoluci, měl dalekosáhlý význam, neboť zprávy byly přenášeny na velmi velké vzdálenosti a samozřejmě mnohem rychleji. Konkrétně vzdálenost se postupně prodlužuje, rozsah zprávy je nakonec určován komerčně a rychlost komunikace se pohybuje mezi 60 až 250 znaků za minutu. Stojí za srovnání s tehdejšími anglickými poštovními službami, u kterých doručení pošty na opačnou stranu zeměkoule trvalo tři až čtyři měsíce. Alespoň z počátku to ale bylo za nesrovnatelně nižší cenu.
Morsemu je připisován i výrok, že: „telegraf udělá ze všech Američanů sousedy“. A tak tomu i bylo. Na severním subkontinentu byly v krátké době telegrafickou síti propojena všechna významná města. A jeho americký úspěch pak vedl k následování i v dalších kontinentech, především v Evropě.
Velkolepá úspěšnost telegrafu však netrvá dlouhou dobu, neboť za zhruba čtvrt století ho odsouvá vynález a postupné zavádění telefonu na druhou kolej. Telefon, na rozdíl od telegrafu pracujícího s kódem tečka čárka, přenášel lidský hlas srozumitelný každému.
S drátovou telegrafií ovšem souvisejí i podmořské kabely, které urychlují spojení mezi zeměmi a především mezi starým a novým kontinentem. První začal fungovat mezi Kanadou a Irskem na konci padesátých let 19. století, rychle se zdokonaloval a na konci 70. let už se jednalo o vysílání 8 slov za minutu. V první polovině 20. století dosahuje rychlost 400 slov za minutu.
Vraťme se ale do 19. století. Technický vývoj se nezastavil v žádném oboru, tedy ani v drátovém telegrafu a telefonním spojení, až se na konci století objevuje další, možno říci kvalitativní skok, využívající elektromagnetických (neboli rádiových) vln a umožňující tak bezdrátovou telegrafii. Další objevy dovolily stavět výkonné radiové vysílače a rovněž i přijímače a vedly k rychlému rozšíření bezdrátových přenosů a dalších radiotechnologií až do současné doby.
Následně to pokračovalo díky velkému množství technických inovací a vynálezů až zázračným tempem, což je i problém shrnout do několika řádků. Objevuje se rádio, televize a rozvíjí se televizní vysílání, v polovině 20. století vznikají počítače a začínají se budovat počítačové sítě. K oficiálnímu vytvoření sítě internet dochází v počátku 80. let minulého století a je to právě internet, který odstraňuje omezení dané výše citovanými třemi parametry komunikace: vzdálenost, rozsah zpráv a čas doručení. Vše se modifikuje do několika stisků na klávesnici.
Nakonec se problém zpráv a informací, jejich dostupnosti, rychlosti a rozsahu, obrátil v pravý opak. Jejich množství je tak vysoké, že jsme jimi přehlceni. Dochází až k informačnímu přetížení, kdy nejsme schopni toto enormní kvantum zpracovávat, tedy ani vyhodnocovat a používat ve svůj prospěch.
