Co vědí průmyslníci a domácnosti ne?

Jestli se někdy o nějakých makroekonomických statistikách dá říci, že jsou zmatené a je obtížné z nich číst, pak je to v tuto chvíli. Z celé evropské ekonomiky totiž přicházejí zprávy, které je dosti obtížné dešifrovat.

Když vyjdeme z tvrdých dat, můžeme říci toto: Prakticky ve všech zemích, kde se v únoru měřila ekonomická aktivita, došlo k tomu, že takzvaný index aktivity nákupních manažerů (PMI) ve výrobě klesl, a to více, než se čekalo. Ale naopak stejný index aktivity PMI ve službách vzrostl, a to také více, než se čekalo. Jinými slovy: průmyslu se nedaří a nedaří se mu čím dál víc a nedaří se mu dokonce hůř, než se dopředu očekávalo. A o službách to platí přesně obráceně: službám se pomalinku začíná dařit víc, a daří se jim ještě lépe, než se předpokládalo. A platí to jak pro celou eurozónu, tak pro jednotlivé země, jako třeba Německo, Francii nebo Velkou Británii.

Čemu věřit? Službám nebo průmyslu? Ilustrační foto: Leroy Skalstad z Pixabay

Co je na tom zajímavé: když si budete procházet jednotlivé zprávy jednotlivých národních tiskových agentur, v každé z nich najdete nějaké rádoby odborné pseudovysvětlení. Tak třeba Britové tvrdí, že služby se již vzpamatovávají z šoku, který jim přinesla krátká vláda pravicové premiérky Liz Trussové, která nápadně připomínala mnohem delší vládu Margaret Thatcherové. Nu dobře, dejme tomu, že se britské služby z krátkého vítězství rozumu nad ideologií již vzpamatovaly; ale vysvětluje to snad, proč celá Evropa zaznamenává ožívání služeb a umírání průmyslu? Ani náhodou. Je to jen provinční snaha o rádoby lokální vysvětlení, která navíc nevysvětluje vůbec nic.

Takže ještě jednou a bez ideologických nánosů: domácnosti se zdají být optimističtější, podniky se zdají být pesimističtější. Domácnosti už zase začínají utrácet, podniky šetří. Co to znamená?

Že jsou to firmy, které mají principiálně vždy více informací, které skutečně drží prst na tepu ekonomiky. A jsou to naopak domácnosti, které se mnohem později dokáží zorientovat v situaci. Domácnosti povětšinou stále ještě mají fixované hypotéky. Splácejí úrokové sazby mnohdy jen kousíček nad nulou, ačkoliv poslední známá inflace například v Česku byla 17,5 procenta. Stejně tak domácnosti sice platí „o něco dražší“ energie, ale velká část z nich má jednak energie stále ještě fixované, jednak vlády přispěchaly se záchrannými programy.

Je tu sice značná část lidí, kteří inflaci vnímají jako mnohem vyšší, než jaká je ta oficiální: například důchodci, kteří platí téměř výhradně jen na potraviny, energie a nedostatkové léky, mohou v individuálních případech inflaci subjektivně vnímat mezi 30 až 50 procenty. Ale právě jsme řekli: tito důchodci platí téměř výhradně za potraviny, energie a léky. Nikoliv za služby, které se zdají tak impozantně otřepávat. Naproti tomu tu máme střední věkovou skupinu aktivních, pracujících lidí, kteří si kupují dovolené, auta, mají fixované hypotéky a fixované energie. A ti naopak inflaci subjektivně vnímají jako nižší, než jaká je oficiálně. A ti pravděpodobně zatoužili trochu se rozšoupnout a zaplatit si více služeb.

Otázka za milion teď zní: kdo z nich lépe kopíruje skutečnou kondici ekonomiky, kdo z nich lépe předvídá budoucí vývoj? Důchodci, nebo aktivní lidé? Moje odpověď zní: Ani jedni z nich, to průmyslníci v tuto chvíli nejlépe cítí realitu. K čemu to bude, vynakládat více peněz na útraty, když hmatatelného zboží se vyrábí méně? Vždyť přesně tohle vedlo během pandemických let k vyvolání stávající inflace.

Takže buďme rádi, že domácnosti jsou optimističtější, přejme jim to, ale chleba se bude lámat teprve, až za několik měsíců domácnosti zjistí, jak se jim žije po vypršení všech jejich fixací. A ještě jedna věc. Inflaci je možno zkrotit jedině za předpokladu, že v ekonomice klesají útraty a klesá poptávka po zboží a službách. Neboli inflace se snižuje, pokud klesá rozdíl mezi příliš vysokou poptávkou a příliš malou nabídkou. To je ostatně taky důvod, proč centrální banky zvyšují úrokové sazby – aby zchladily poptávku. Jenomže poptávka po službách aktuálně roste, zatímco nabídka zboží se dál zmenšuje. Tohle je to pravé poselství oněch „zmatených“ čísel. Co z toho plyne pro inflaci, si teď už jistě každý zvládne odvodit sám.