Chorvatsko + euro = drahota. My chceme takýýý

V Chorvatsku dosáhlo zdražení po zavedení eura takových rozměrů, že vláda zvažuje zavedení cenových stropů. Co na to zastánci společné měny v Česku?

Foto: martaposemuckel z Pixabay

Je až neuvěřitelné, jaká se u nás najednou objevila vlna podpory zavedení eura. S často opakovaným argumentem, že bychom neměli tak vysokou inflaci. Razantní růst cen v Chorvatsku, které euro k Novému roku zavedlo, má u zastánců společné měny jedinou odezvu: můžeme ji přeložit asi tak, že nezdražuje euro, ale obchodníci.

U nás také zdražují obchodníci, a nikoliv státní rozpočet. Ovšem jeho obrovské schodky v tom mají více než prsty. Zkrátka, když někdo vytvoří pro něco podmínky, není v tom nevinně.

Debata o růstu cen po zavedení společné měny není na stole poprvé. Skoro vždy končí konstatováním, že nakonec ty ceny vlastně tam moc nevzrostly, a pokud ano, tak že euro na tom mělo jen malý podíl. V podstatě jen ten „zaokrouhlovací.“

Zajímavé je, že taková debata vůbec vznikla, když tedy k žádnému zdražení nedošlo. Asi proto, že jsme všichni onen neexistující růst cen nějak a někde viděli. V celé eurozóně se to nejprve týkalo původních 11 zemí a Řecka. Psala o tom snad všechna relevantní média. Jak na to přišla, když to nebylo?

Z dovolené v Řecku se tehdy vraceli lidé šokováni, kam se tamní ceny dostaly. Totéž se týkalo Slovenska v roce 2009 (vážně už je to tak dlouho). Nakonec se slovenská inflace onoho roku udržela pod jedním procentem. Svět procházel recesí po hypoteční krizi a poptávka byla utlumená.

Ačkoliv se na výsledky inflačních měření díváme s určitým sarkasmem jako na všechna průměrná čísla, jedno je třeba si říct: chceme-li sledovat dopad eura na ceny, je třeba se dívat na delším horizontu než jen v okamžik jeho implementace.

chceme-li sledovat dopad eura na ceny, je třeba se dívat na delším horizontu

V eurozóně inflace skoro neexistovala

Je pravda, že v eurozóně až do loňska od počátku století inflace v podstatě neexistovala. V červenci 2008 sice krátkodobě překročila čtyři procenta, ale poté hned začala klesat až do krátkodobé deflace. Tu zažila dokonce třikrát, i když šlo většinou jen o desetiny procenta a krátkodobé, dvou až pětiměsíční epizody. V roce zavedení hotovostní společné měny se inflace pohybovala mezi 2 a 2,4 procenta.

Ovšem na druhé straně politika extrémně nízkých úrokových sazeb vedla k jakési inflaci aktiv. Nafukování nemovitostních bublin hlavně na jihu kontinentu se podepsalo na turbulencích v letech 2008 a 2009. Hovoří se o nich i dnes a ceny akcií, z nichž přišlo loni vystřízlivění, rovněž podpořil neustálý přísun peněz z ECB a Fedu.

politika extrémně nízkých úrokových sazeb vedla k inflaci aktiv

Takže do jisté míry dnes zažíváme jakousi odloženou inflaci. Na níž se samozřejmě podepsala i politika během covidu a válka na Ukrajině. Tyto šoky ale padly na úrodnou půdu. Navíc se ukazuje, že Evropská centrální banka už dávno rezignovala na efektivní péči o cenovou stabilitu. Rozhoduje politicky, ve prospěch předlužených zemí jako Itálie, která na dřívější neustálé devalvace navázala bezuzdným půjčováním peněz.

V okamžiku, kdy investoři vyhodnotili, že přeci nemohou půjčovat Itálii za stejných podmínek jako třeba nezadluženému Irsku, svolala ECB poradu, co s tím. Protože se jí tržní chování nelíbí. Zato začala už před časem řešit, jak se zapojí do Green Dealu. Nikoliv jako instituce pomocí vlastního snižování emisí, ale penalizací zlých a ošklivých. Což už s měnovou politikou nemá fakt nic společného.

ECB se tržní chování nelíbí

Že by nás euro ochránilo před vyšší inflací, je konstrukce. Pravděpodobně nedoložitelná. Česko bylo rekordmanem Evropy. Ovšem nelze neviděl vysokou monopolizaci třeba na trhu určité části potravin, které zdražovaly možná i bez příčin. V Německu je stále levněji a rozdíl se nedá vysvětlit jen jinou sazbou DPH. To by nebyl tak velký.

Kromě toho, meziměsíční růst cen se u nás už neukazuje tak silný jako v jiných zemích (možná i díky včasné reakci ČNB, která by v eurozóně nebyla možná) a mezi aktuálními rekordmany jsou i pobaltské státy se společnou měnou – Lotyšsko, Litva, Estonsko, s odstupem následovány Nizozemskem či Slovenskem.

Na druhé straně, exportéry by teď netrápila silná koruna a všichni bychom měli levnější peníze.

Ať tak či onak, stále platí to samé: přistoupení k euru musí být strategickým rozhodnutím pro dlouhodobý horizont. Ne reakcí na aktuální dění. Principiálně, bez ohledu na to, že se asi nestane hned. Takže jako krátkodobý lék ani fungovat nemůže. Musí přitom brát v úvahu, že nejde jen o měnovou unii. Ale také třeba bankovní. Což je až paradoxní, když uvážíme, že české banky posledními otřesy na finančních trzích prošly lépe než evropské. A teď by se měl český dozor podřídit tomu společnému, který před rokem 2008 dost selhal.

A propos – my ani kritéria pro vstup nesplňujeme. Přitom jsme pořád zadluženi méně než některé země, které euro mají. Ale to je asi znak doby, že někde kritéria platí a jinde ne.