Zánik ocelářství by způsobil katastrofu
Ocelářský průmysl v České republice zůstává strategickým odvětvím s výraznými ekonomickými a sociálními dopady. Odborná studie, kterou zpracovali ekonomičtí experti CEVRO Univerzity upozorňuje na rostoucí hrozby, které mohou zásadně ovlivnit jeho budoucnost. Mezi hlavní problémy patří globální konkurence, rostoucí náklady na energii a přísné ekologické regulace Evropské unie.
„Ocelářství má zásadní multiplikační efekt na českou ekonomiku. Přímo i nepřímo vytváří tisíce pracovních míst a hraje klíčovou roli v automobilovém průmyslu, stavebnictví a strojírenství. Jeho útlum by měl dalekosáhlé dopady na celé hospodářství,“ píše se ve studii CEVRO Univerzity.
Podle odborníků je nutné zaměřit se na modernizaci výroby a přechod k nízkoemisním technologiím. Investice do elektrických obloukových pecí a využití zeleného vodíku by mohly snížit uhlíkovou stopu českého ocelářství a zároveň posílit jeho konkurenceschopnost.
Zároveň ale studie upozorňuje, že zelený vodík není dostupný v časovém horizontu, který Evropská komise určuje. Neexistují kapacity pro jeho výrobu, nejsou skladovací a distribuční kapacity a není ani dostatek bezemisní elektřiny, ze které by se dal vyrábět.
V zemích OECD dotace klesly o 72 %, mimo země OECD vzrostly o 300 procent
„Bez aktivní státní podpory a evropského financování riskujeme postupnou ztrátu schopnosti konkurovat levné asijské oceli. Klíčové je zajistit rovné podmínky na trhu a podporu inovací,“ říká Klára Čermáková, vedoucí výzkumného týmu.
Nejčastěji využívaným typem dotací je do nových technologií. V zemích OECD mezi roky 2011-2020 objem dotací klesl o 72 %, mimo země OECD vzrostl o 300 procent. V praxi ocelářský průmysl v zemích mimo OECD získává skoro 11x větší dotace na jednotku produkční kapacity oceli, než je tomu v zemích OECD. Zejména v Asii vysoké dotace pokřivují tržní prostředí a tím pádem i ceny.
Nejvýznamnější hráči světového ocelářského průmyslu, Čína, USA nebo Japonsko, jsou v podpoře svého ocelářství podstatně aktivnější než Česká republika. Čína v reakci na problémy ocelářského průmyslu zavedla programy na podporu recyklace šrotu, obnovu průmyslových zařízení a navýšení podílu elektrických obloukových pecí. USA se vydaly cestou zřízení federálního fondu na snižování emisí v průmyslu, ze kterého bude do šesti projektů dekarbonizace ocelářského průmyslu investováno až 1,5 miliardy dolarů.
Studie rovněž doporučuje posílení spolupráce mezi průmyslem a školami s cílem zajistit dostatek kvalifikovaných pracovníků. Ocelářský sektor se musí zaměřit na výrobu s vyšší přidanou hodnotou, například pro letecký a technologický průmysl, aby snížil závislost na masové produkci.
Studie zdůrazňuje, že české ocelářství má silný potenciál, pokud se mu dostane potřebné podpory. Jeho transformace na moderní, ekologicky udržitelný průmysl může zajistit dlouhodobý růst a stabilitu české ekonomiky.
„Budoucnost českého ocelářství spočívá v inovacích, spolupráci a cílené podpoře. Investice do jeho rozvoje a udržitelnosti nejsou pouze ekonomickou nezbytností, ale i strategickou prioritou zajišťující průmyslovou soběstačnost České republiky v dynamicky se měnícím globálním prostředí. Za předpokladu správně cílené podpory a kvalitní implementace opatření má české ocelářství potenciál stát se moderním, technologicky vyspělým a ekologicky udržitelným sektorem, který si udrží klíčovou roli v české ekonomice i v příštích desetiletích,“ říká Čermáková.
V českém hutním průmyslu bylo v roce 2022 zaměstnáno téměř 40 tisíc lidí. To bylo ještě před krachem společnosti Liberty Ostrava, která měla zhruba 5000 zaměstnanců. I v případě krachu hutních podniků je nutné počítat s multiplikačním efektem: na jednoho zaměstnance v ocelářství jsou vázány tři pracovní příležitosti v napojených odvětvích. V oboru výroby kovových konstrukcí a kovodělných výrobků počet zaměstnanců podle studie CEVRO bylo zaměstnáno 150 tisíc lidí.
V současné době jsou ocelárny na celém světě schopny vyrobit zhruba 2,5 mld. tun oceli a na základě poptávky vyrábí zhruba 1,9 miliardy tun. Nadkapacita výroby je tedy zhruba 600 milionů tun oceli. Ze statistik je patrný celosvětový pokles poptávky po oceli. Celková světová produkce, stejně jako využití/spotřeba oceli kulminovaly v roce 2021 a nyní dva roky v řadě klesají.
Čína v současné době vyrábí v absolutním vyjádření více oceli než zbytek světa dohromady a desetkrát více než v USA.
| VÝROBA (mil. t) | 2019 | 2023 | změna 2023/2019 v % | podíl na světové produkci oceli 2023 | |
| SVĚT | 1874,4 | 1888,2 | 0,7 | ||
| Čína | 995,4 | 1019,1 | 2,4 | 57,8% | |
| USA | 87,8 | 80,7 | -8,1 | 4,6% | |
| Rusko | 71,7 | 75,8 | 5,7 | 4,3% | |
| Japonsko | 99,3 | 87 | -12,4 | 4,9% | |
| Indie | 111,4 | 140,2 | 25,9 | 8,0% | |
| Jižní Korea | 71,4 | 66,7 | -6,6 | 3,8% | |
| Ukrajina | 20,8 | 6,2 | -70,2 | 0,4% | |
| EU | 158,8 | 126,3 | -20,5 | 7,2% | |
| z toho | ČR | 4,4 | 3,4 | -22,7 | 0,2% |
| Polsko | 9 | 6,4 | -28,9 | 0,4% | |
| Německo | 39,6 | 35,4 | -10,6 | 2,0% | |
| Švédsko | 4,4 | 4,3 | -2,3 | 0,2% |
Jedním z hlavních trendů je dekarbonizace výroby oceli. Ta představuje 7 % globálních emisí skleníkových plynů a 11 % emisí CO2. Polovina emisí při výrobě oceli pochází ze spalování uhlí či koksu, zatímco druhá polovina je výsledkem chemických reakcí. Recyklace oceli v elektrických obloukových pecích produkuje výrazně méně emisí než výroba surového železa ve vysokých pecích. Při standardním mixu elektřiny činí emise 0,6 tuny CO2 na tunu oceli, zatímco ve vysokých pecích je to 2,3 tuny CO2. Pokud by elektrické obloukové pece byly poháněny elektřinou z nízkoemisních zdrojů (obnovitelné zdroje či jaderná energie), mohly by produkovat téměř bezemisní ocel. Tato technologie je již dnes běžně využívána, například v USA se tímto způsobem vyrábí 70 % oceli. Celosvětově se recykluje přibližně 85 % oceli, ale zásadním omezením této technologie je dostupnost železného šrotu. Ocel má dlouhou životnost, a proto je objem dostupného šrotu relativně omezený.
Čínská lidová republika na situaci v hutnictví reaguje investicemi ve výši téměř 100 mld. USD směřujícími do rozšíření kapacity čínského ocelářského průmyslu. Od roku 2017 do poloviny roku 2023 byly schváleny projekty zahrnující 425,9 milionu tun nové kapacity na výrobu oceli a 384,3 milionu tun na výrobu železa. Z toho 99 % nové kapacity železa využívá technologii vysokých pecí (BF) a 70 % nové kapacity oceli základní kyslíkové pece (BOF), což prodlužuje období vysoké uhlíkové zátěže na dalších 40 let.
Politika výměny kapacit, která má zajistit čisté snížení kapacity, v praxi často umožňuje růst efektivní provozní kapacity. Starší, dlouhodobě nevyužívaná zařízení jsou totiž využívána k získání schválení nových projektů. Přestože některé projekty zahrnují nízkoemisní technologie, většina investic stále směřuje do zařízení využívajících uhlí, což významně přispívá k vysoké uhlíkové intenzitě sektoru.
Soukromé ocelářské podniky vedou přibližně 69 % těchto nových projektů, regionální státní podniky 26 % a centrální státní podniky 5 %. Výsledné kapacity výrazně ovlivňují budoucí emisní bilanci čínského ocelářství a prohlubují strukturální problémy spojené s nadbytečnou kapacitou.
V březnu 2024 Spojené státy oznámily federální fond ve výši 6 miliard USD zaměřený na snižování emisí v průmyslu, přičemž bylo vybráno 33 projektů, včetně šesti projektů na snížení uhlíkových emisí v ocelářském sektoru.
Ve Spojených státech amerických až 1,5 mld. USD bude investováno do šesti projektů dekarbonizace v ocelářském sektoru, přičemž maximálně 1 mld. USD bude přidělena dvěma projektům využívajícím vodík k výrobě nízkouhlíkové oceli.
Německo v červenci 2020 spustilo Steel Action Concept, národní podporu zaměřenou na dosažení uhlíkové neutrality a posílení konkurenceschopnosti svého ocelářského sektoru. Tento plán zahrnuje vládní podporu pro vývoj technologií a demonstrační projekty, které pomohou přeměnit stávající výrobní zařízení na nízkouhlíkové alternativy.
Podle odhadů Německé ocelářské asociace bude do roku 2030 potřeba 10 mld. EUR (249,85 mld. Kč) a do roku 2050 celkem 30 miliard EUR na dekarbonizaci ocelářského průmyslu.
Technologie pro výrobu vodíku, jako je elektrolýza, jsou sice známé, ale současná realita ukazuje na zásadní problém: nedostatek čisté a dostupné elektřiny, která je pro výrobu vodíku nezbytná. Bez výrazného navýšení produkce čisté elektřiny není možné zajistit potřebné množství vodíku za konkurenceschopné ceny. Navíc chybí infrastruktura pro přepravu vodíku.
Stejná nejistota panuje v technologii zachytávání uhlíku. Česká republika nemá transparentní plán na rozvoj infrastruktury pro manipulaci a ukládání zachyceného uhlíku. Není známo, kdy a zda budou tato úložiště k dispozici, což výrazně komplikuje rozhodování o investicích do technologií na zachytávání CO₂.
potřebujeme obrovské množství čisté energie
Při zaměření se na sekundární výrobu oceli ze šrotu, která je méně náročná na emise, potřebujeme obrovské množství čisté energie. V současnosti však značná část elektřiny v ČR pochází z uhlí, což problematizuje skutečnou dekarbonizaci i v tomto případě.
V konkurenceschopnosti hraje nejsilnější úlohu cena. Ta je z 20 až 40 % tvořena cenou energie. Druhým nejvýznamějším faktorem je cena lidské práce. V obou hlediscích Evropa těžce prohrává. Energie je zde třikrát dražší než v konkurenčních zemích. Ve mzdách se Česká republika nachází přibližně na průměru.
| Stát | Mzda/měsíc | Datum |
| Česká republika | 46 170 | 06/24 |
| Japonsko | 98 073 | 07/24 |
| Čína | 26 495 | 12/22 |
| Německo | 67 366 | 12/23 |
| Jižní Korea | 79 201 | 07/24 |
| USA | 102 732 | 08/24 |
| Indie | 6 959 | 01/24 |
| Bulharsko | 24 887 | 06/24 |
| Rumunsko | 38 626 | 06/24 |
| Slovensko | 40 949 | 07/24 |
| Itálie | 41 303 | 01/24 |
Dalším faktorem jsou státní dotace. Autoři studie uvádějí, že ocelářský průmysl v zemích mimo OECD získává skoro 11x větší dotace na jednotku produkční kapacity ocele, než je tomu v zemích OECD. To představuje nespornou konkurenční výhodu, a tato skutečnost je jedním z důvodů, proč je evropská ocel dražší než například ocel z Číny nebo Indie. V OECD došlo od roku 2011 do roku 2020 o snížení dotací o 72 %, zatímco v zemích mimo OECD došlo k zvýšení dotací o trojnásobek ve stejném sledovacím období.
„Ocelářský průmysl v České republice čelí mnohým výzvám a bez dostatečné státní podpory bude docházet k jeho postupnému úpadku. Hlavním důvodem pro tento stav jsou vysoké ceny energie, nedostatečná kvalifikovaná pracovní síla a nevyrovnaná mezinárodní soutěž z důvodu silné podpory ocelářského průmyslu v zemích mimo EU,“ shrnuje studie CEVRO. „Evropští oceláři varují před rizikem deindustrializace, pokud se nepřehodnotí způsoby podpory klíčových průmyslových odvětví. Jak uvedl generální ředitel Euroferu, Axel Eggert, evropský ocelářský průmysl je ve stavu, který nebyl nikdy tak kritický. Ocelářství zajišťuje dodávky materiálů pro strategická odvětví, jako je automobilový průmysl, strojírenství, energetika nebo obrana, a jeho oslabení by mělo nedozírné následky na tyto sektory.“
Podle Romana Heideho, ředitele Třineckých železáren, které jsou největším výrobcem oceli v Česku, je aktuální situace v českém ocelářství ještě horší než například u německé konkurence. Tuzemská produkce oceli loni poklesla o 20 % na nejnižší úroveň od roku 2009 a české hutě čelí rostoucím problémům s propadem poptávky zejména v Německu, které je jedním z jejich hlavních trhů.
Zatímco Třinecké železárny ještě drží stabilní zakázky do Polska a na Slovensko, mnoho dalších firem, jako například Liberty Steel Ostrava, která vyhlásila insolvenci, čelí zásadním existenčním problémům.Situace v jiných českých hutích není o mnoho lepší. Pokles poptávky v Evropě a vysoké náklady na energie a modernizaci dělají z ocelářství odvětví, které je na hranici své dlouhodobé životaschopnosti. Jak uvedl Vladimír Sako ze Z-Group, perspektiva ocelářské výroby v EU se limitně blíží nule, přičemž kritizuje nedostatečnou politickou podporu průmyslu jako jednoho z hlavních problémů.
Daniel Křetínský, významný český podnikatel a investor s širokými zájmy v Evropě, ve svém komentáři pro německý Die Welt mj. napsal: „EU soustředí prakticky veškerou debatu a pozornost na klimatické cíle, tedy snížení emisí, ale nevěnuje téměř žádnou pozornost otázce, jak si udržet prosperitu a jak by z přechodu na nízkouhlíkovou či bezuhlíkovou ekonomiku měl těžit HDP unie. Většinou si unijní představitelé vystačili s obecnou deklarací, že transformace přinese našim ekonomikám neuvěřitelné příležitosti. /…/ Politiky v Německu i v Evropě – většinou zásadně ovlivněné Německem a zároveň nejvíce ovlivňující Německo – nebyly v posledních přibližně 15 letech pro příliš mnoho odvětví a oblastí pragmatické, ale ideologické. To zásadně kontrastuje s přístupem dvou našich hlavních globálních konkurentů, Číny a USA. Tato diskrepance zásadním způsobem oslabuje konkurenceschopnost více průmyslových sektorů.“
Evropská komise připravuje řídící dokument Dohoda o čistém průmyslu. Jde o soubor návrhů ke zvýšení konkurenceshopnosti, který má nyní představit veřejnosti. Jonák uvedl, že ho má k dispozici a že je v něm i tento průmyslem kritizovaný cíl. „To prostě není reálné. Konkurenceschopnost EU padá už při prosazování současných cílů, takže fakt není dobrý nápad je ještě akcelerovat,“ napsal na síti X.
„Pilíře unijní zelené politiky zůstávají nedotčené, i když třeba snížení emisí o 90 procent do roku 2040 je pro nás zcela nereálné,“ říká Daniel Urban, generální ředitel Svazu průmyslu. „EU říká, že cestou k levnější energii jsou masivní investice do dalších zdrojů, sítí, infrastruktury, do baterií apod. To ale bude stát spoustu peněz a nakonec to musí zaplatit zákazníci. Vidím v tom logický rozpor.“
