Stane se Írán novým pomníkem mocenské posedlosti a nabubřelosti?
Zhruba tři týdny poté, co si svět oddychl, že na Blízkém východě snad nastane klid, se znovu válčí. Mohlo to dopadnout jinak?
Po bitvě je každý generál, říká se už léta. Nikdo z nás neví, jaký byl skutečný motiv prvních útoků. Je ale zjevné, že Donald Trump a jeho okolí se s tím moc nemažou. Vyšla jim operace ve Venezuele, ale tím to prozatím asi končí.
Samozřejmě, je snazší hodnotit velké operace s cílem někoho odstranit. USA za Trumpa provedly řadu jiných, řekněme separátních úderů třeba proti Islámskému státu. Írán se ale najednou ukazuje jako velké sousto.
Bylo by naivní si hrát na vojenského experta. Nicméně je zajímavé, že i prestižní politologové (jako např. Fareed Zakaria) mnohdy mluví o věcech, které lze nabrat jako dojem jen při letmém pohledu na zpravodajství světových médií.
Válčení se změnilo. Ani technologická, ani kvantitativní převaha dnes nejsou zárukou vítězství, natož rychlého vítězství. Ukázalo se to na Ukrajině, do jisté míry v boji Izraele s Hamásem a ukazuje se to i nyní při útocích na Írán.
Některé státy dokonce na základě tohoto poznání začínají měnit strategii vyzbrojování (např. Tchaj-wan). Hlavně drony se staly symbolem toho, jak způsobit protivníkovi citelné až obrovské škody bez nejdražších letadel, raket a nejmodernější výzbroje pro pozemní operace.
Navíc, jak poznamenávají právě Zakaria nebo Francis Fukuyama, ti, kdo v Íránu drží moc, nemohou přistoupit na žádnou porážku ani oslabení. Nemají totiž kam ustupovat. Pokud země válku prohraje, skončí. A to možná i na popravištích, kam tak rádi posílají ty, kteří s nimi nedrží basu. Protože je nemalá část veřejnosti nenávidí. Navíc je otázkou, zda by ozbrojené síly vůbec rozkaz ke kapitulaci poslechly.
Když tedy Trump říká: „…z mého pohledu je jednání s nimi jen ztráta času,“ zní to víc než oprávněně. Na druhé straně je ale vyzývá k návratu k jednání s hrozbou, že jinak jim nezbude ani jedna elektrárna, ani jeden most. Pomineme-li jistou nekonsistentnost v těchto výrocích (dříve mluvil americký prezident dokonce o bezpodmínečné kapitulaci), je zjevné, že ani sebevětší oběti nemusí druhou stranu přimět k jednání o ústupcích větších než zanedbatelných.
A to ani předchozí příměří nepřinesla nic závratného. Samozřejmě ukončení blokády Hormuzského průlivu, o tu jde. Nad její rámec ale skoro nic. Naopak, USA se zavázaly nespecifickou formou přispět k obnově země. Takže Íránu se blokáda vyplatila.
Suma sumárum, jestli se vůbec něco podařilo, tak možná zasypat a znepřístupnit zásoby obohaceného uranu. Což není úplně málo. Většina pozorovatelů se ale domnívá, že pro Írán by bylo jaderné dobrodružství moc velké a nikdy by se do něj nepustili více než jako do nástroje vydírání.
Režim je ještě brutálnější než doposud, na obou stranách umírají lidé a trh s ropou se třese. Přičemž západní společnost je na ní pořád ještě hodně závislá. Jestliže světové energetické trhy pořád jakoby doufají, že Blízký východ nebude energetickou rovnováhu Západu ovlivňovat dlouhodobě, při letmém pohledu to spíš vypadá jako nový Vietnam, nová Korea nebo dokonce Afghánistán. Přičemž na druhé straně není nikdo ochotný ke kompromisu.