Volby v Sasku nejsou jen vizitkou Friedricha Merze
Německo je v šoku z výsledku voleb v zemi zvané Sasko-Anhaltsko a komentátoři ujišťují veřejnost, že destrukce demokracie nehrozí. Zároveň se objevují tvrzení, že drtivé vítězství AfD (43,8 %) je výsledkem zklamání z nedostatečných reforem nové vlády, resp. kancléře Friedricha Merze. Je to tak jednoduché?
Otázek s tím spojených může člověka napadnout hodně. Jen náhodně: Může za to opravdu Merz? Pokud ano, jak to mohl dopustit? To ale ti voliči nevidí, že AfD nenabízí žádné řešení? A že jde o extremistickou stranu?
Tak se dá pokračovat. Friedrich Merz je asi pro mnohé obyvatele zklamáním. I když na jeho obhajobu lze říct minimálně dva argumenty: 1. Převzal zemi v tak těžké situaci, že jeho manévrovací prostor je minimální a 2. Vládne s SPD, což je danajský dar. V podstatě to vypadá skoro jako nemožný úkol či pověření k politické sebevraždě (nebyl na tom podobně třeba i Petr Fiala?).
Zásadnější je ovšem otázka, proč lidé volí stranu označovanou za extremistickou. To slovo „označovanou“ je důležité. Z některých výroků představitelů partaje může běhat mráz po zádech. Ovšem lze předpokládat, že velká část jejich voličů je nikdy neslyšela (když nechci, neslyším). A že někoho označují za extremistu bezpečnostní struktury státu, ve který klesá důvěra, to mu může spíš nahrávat než naopak.
Erich Fromm navíc kdysi napsal knihu, v níž tvrdí, že návrat autoritativních politických proudů je odrazem osamělosti svobodného člověka. Lidé s nástupem demokracie a kapitalismu podle něj získali svobodu, ale zároveň se stali osamělými. Touží někam patřit, být v houfu a nejlépe se identifikovat s někým silným. Také proto, aby se o ně ten silný postaral.
Něco na tom bezpochyby je. Jen by člověk naivně doufal, že ten silný nemusí být antisystémová strana. Tak jako sportovní fandění pomáhá kanalizovat agresi, mohly by podobné touhy kanalizovat sociální sítě. Bohužel neděje se tak bez dopadů do politické scény.
Otázkou může být, proč se to stalo až teď. I když názory Ericha Fromma stojí za zvýšenou pozornost, nelze přehlédnout, že mimořádné a extrémní politické proudy vždy vznikaly nebo získávaly na síle, když bylo zle.
V Evropě a Německu rozhodně není tak zle jako mezi válkami. Také AfD přes všechny důležité „nesystémové“ projevy je stále uvnitř demokratického světa. Nakolik i liberálního, nikoliv z hlediska světonázoru, ale respektu ke svobodě, je již otázkou znepokojivější.
Možná právě to je ale samo o sobě přitažlivé. Když v USA poprvé uspěl Donald Trump, napsal Albert Kšiňan, že ho mnozí volili ne proto, že je nejlepší, ale proto, že je nejhorší. Byl jejich nadějí na změnu přes destrukci. A mimochodem není náhodou, že jeho „Make America Great Again“ není až tak nepodobné provolání v duchu vraťme Německo Němcům. „Again“ a „vraťme“ jsou si podobné a míří na nostalgii po starých dobrých časech.
Jenže ty Německu nezajistilo ani uzavření hranic, ani kontrola svobodného tisku. Byl to kapitalismus, byť v podivné německé mutaci se silným podílem státu a hlavně zemských vlád. Tento model se vyčerpal a Friedrich Merz tváří v tvář evropské svěrací kazajce, SPD, čínskému tlaku, cenám energie, které zdědil po Energiewende, a dalším děsům zatím nedokázal nabídnout jinou alternativu, AfD ji má přímo v názvu. Některým vličům to asi stačí. Bohužel.