Jak to můžou dělat? Potlesky vestoje obětem nepomohou
Hrozivá svědectví z masakrů na Ukrajině, páchaných ruskými vojáky. Zároveň i videa s popravami zajatců ze strany ukrajinských vojáků. Tohle je válka. O níž my z tepla svých domovů a kanceláří víme jen velmi málo. Jedno, jestli je v ní Rus, Ukrajinec nebo Američan. Dokud neskončí, budou se podobné hrůzy dít.
Komu netuhne krev v žilách u zpráv o znásilněných dětech, je chudák nebo šťastný člověk. Jak se to vezme. Ne každý psychopat je totiž úspěšný. Pro většinu z nás je to příšerný šok. Naštěstí se máme od toho kam utéct. K rodině, do hospody, na fotbal… lidé na Ukrajině nemohou. Nemají kam.
Proč se to ale děje? Můžeme tomu zabránit? „Jakýkoli čin, který kdy spáchala lidská bytost, ať je jakkoli hrozný, je možný pro každého z nás – za správných či špatných situačních okolností,“ napsal v knize Luciferův efekt Philip Zimbardo. Ten získal proslulost díky kontroverznímu Stanfordskému vězeňskému experimentu, jímž chtěl prokázat, že na chování lidí má určující vliv prostředí, eventuálně role. Z jiného konce na to šel Stanley Milgram, který zkoumal, nakolik jsou lidé ochotni překročit své hranice, pokud jim k tomu dá někdo pokyn a převezme za ně zodpovědnost.
Jakkoli hrozný čin může spáchat kdokoliv z nás
V obou případech skončily experimenty šokujícími výsledky, pro lidstvo nelichotivýmy. Zimbardo ten svůj dokonce ukončil předčasně, aby se teror vůči dobrovolníkům nestupňoval. Na základě svého přesvědčení se později zúčastnil obhajoby vojáků, kteří týrali Iráčany ve věznici Abú Ghraíb. „Je nepochybně vinen,“ pronesl na adresu jednoho z obviněných. Připojil však, že v normálních podmínkách by se ničeho takového nedopustil.
Zdůrazňoval, že dozorci strávili ve věznici řadu měsíců, vůbec z ní nevycházeli, v noci spali v celách a objekt byl často bombardován. Podle něj se takovému vlivu prostředí a případným nařízením dokáže ubránit zhruba 10 procent lidí. Alespoň tak to řekl před pár lety v České televizi. V některých svých spisech hovoří podle situace o rozpětí od jednoho procenta do třiceti.
Masáži se údajně dokáže ubránit třetina
Ta horní hranice docela dobře koresponduje například s tvrzením belgického profesora z univerzity v Ghentu Mattiase Desmeta, že jen zhruba třetina lidí dokáže odolat mediální masáži a vyvolávání strachu.
František Koukolík kdysi prohlásil, že většina lidí je schopna se chovat násilně, především pokud se cítí nad protivníkem či obětí nadřazena. Zimbardo pak mezi jeden z mechanismů, jimž člověk dokáže odhodit své běžné zábrany, řadí dehumanizaci. Tedy, že v tom druhém agresor de facto nevidí člověka. (Jedna ze znásilněných ukrajinských žen tvrdila, že ji útočníci opakovaně označovali za nacistku.)
Jeho kolega Abert Bandura kdysi nechal dvě skupiny studentů trestat kolegy za chyby pomocí domnělých elektrošoků. Mnohem krutěji se chovala ta skupina, které řekl, že oni trestaní se chovají jako zvěř. Aniž by je „trestající“ skutečně viděli a mohli to posoudit.
Hrůzy a masakry se daly čekat
K čemu všemu ta teorie. Snad abychom válečné zločiny omluvili? To ani v nejmenším. Spíš jde o to, že jsme je snad i mohli očekávat. Kdyby se nám chtělo. A po pravdě asi nechtělo. Jedna věc je barbarství národa, druhá individuální osobnost a třetí je válka. Zvěrstva se páchala v různých dobách na všech kontinentech, snad kromě Antarktidy.
Proto ani snímky ukrajinských vojáků, kteří ty ruské v zajetí popravují nebo střílejí do nohou, nelze brát jako důkaz barbarskosti a sadismu celé armády či národa.
Jestli si někdo myslel, že v 21. století se válka v relativně vyspělé části světa povede formou přesných útoků na čistě vojenské cíle s minimem obětí na životech, musel svůj omyl odhalit už před pár týdny. Asi nás může šokovat brutalita některých vojáků, stejně jako vysloveně vyhlazovací útoky. Ale že budou umírat civilisti, děti přicházet o životy či rodiče, že bude docházet k násilí… to vše se stalo očekávatelným s tím, jak ruská armáda postupovala formou konvenčního útoku.
Pokud Evropský parlament vyzval k ukončení nákupu nejen uhlí, ale i plynu a ropy z Ruska v reakci na poslední masakry, působí to, jako by na ně čekal. Jako by mu válka do té doby přišla ještě v jakýchsi mezích ustojitelnosti. Jenže válka je vždycky hrozná. Vždycky. A bylo otázkou času, kdy se ty hrůzy ještě rozvinou. Jestli si pak poslanci vestoje zatleskali… je vážně čas na potlesky, a to za pouhá schválená prohlášení?
