Francie snad míří k trvalému bezvládí
Současné politické dění ve Francii začíná připomínat dystopickou frašku. Opět je na místě otázka, zda to tak nebude i jinde.
Že v České republice nemáme ještě vládu, není až tak šokující. Vždyť od voleb uteklo něco málo přes týden. Spíš je zarážející, co jejímu sestavování alespoň navenek brání. Ačkoliv v zákulisí může jít klidně o boj o resorty, na scéně je to diskuse nad postem ministra zahraničních věcí, když by měl do tohoto křesla usednout člověk navýsost kontroverzní.
Odráží to do jisté míry vývoj ve společnosti, která se zjevně radikalizuje. Zatímco na jedné straně mnozí volili se zatnutými zuby to, co vnímali jako nejmenší zlo, na druhé jiní házeli lístky do urny s nadějí na změnu. Avšak změnu, která se nezdá být zrovna v souladu s evropskou politickou kulturou. Zatím!
Ta kultura, do nedávna charakterizovaná neustálým konsensem téměř o všem, co vypadlo z Evropské komise, se už zajídá leckomu. Dokonce i tradičním politickým silám, předpokládejme, že s tradičními sponzory. Ale pak jsou tu tací, kteří volají po mnohem zásadnějších změnách v systémech a ekonomice. Jednou hodně doleva, podruhé taky hodně doleva, ale s atributy, které se přisuzují pravici.
A tak dnes ve Francii máme znovu vládu, vedenou stejným premiérem, který to minule položil po pár dnech. Od loňských voleb vznikají kabinety bez podpory s jepičím životem. Ten současný dokonce napadají liberálové, kteří je dřív podporovali, že jsou v područí socialistů. Nejsilnější blok v dolní komoře parlamentu představuje levicově zelená koalice, následuje parta kolem Národního sdružení a mezi nimi skupina spojená s prezidentem.
Žádný pokus o dohodu napříč zatím nevyšel. Velká část politiků zkouší pořád vyvolat nové volby, ale vyřešily by něco? Poměr sil by se asi trochu změnil, ale situace by zůstala zablokovaná. A podobně by tomu mohlo být u nás, pokud se ANO, SPD a Motoristé nedohodnou.
Radikalizace v Evropě je svým způsobem přínosná proto, že už před naštváním lidí nejde ty oči úplně zavírat. Ovšem ve Francii vede také k zablokování politiky. K zablokování projevu vůle, vzešlé z voleb. Takže jedinou platformou je pro Francouze Evropský parlament a rada, kde ji zastupuje skoro už nenáviděný prezident. Nenáviděný, ale v současnosti asi jediný legitimní činitel, jehož názory se sice vyvíjejí, ale aspoň určitá konzistence v nich obsažená je. A reflexe onoho naštvání taky.
Před časem jsme si dovolili vznést otázku, zda tento vývoj není předznamenáním toho, co se bude dít v Evropě i jinde. V Česku to možná lehce hrozí. Otázka zní, zda je každá vláda lepší než bezvládí. To ve Francii svým způsobem nastalo, protože kabinet nemůže dělat žádné opravdu zásadní kroky. Přičemž jich ta země potřebuje víc než hodně.
Staronový premiér uvedl, že hlavní je překonat politickou krizi. Ale k čemu by to překonání mělo vést? K akceschopnosti, to určitě. Jenže kterým směrem. O tom to přeci celé je.